Dneska jsem naposledy zavřela bránu Lufubu školky protože v pondělí opouštím vesnici.
Naposledy jsem s dětmi zpívala naše oblíbené písničky, naposledy jsme si zatančili, naposledy jsme se posadili ke stolečkům, naposledy jsem si zablbli, naposledy jsem je mohla obejmou…
Myslím, že jsem nebyla připravená na to jak jsou tyhle chvíle bolavé… Když v Česku vypouštím školáky do první třídy vím, že je budu dále vídat, i když už ne denně. Ale tyhle moje děti možná vidím naposledy.
Co je horší než loučení, co je horší než plačící dítě v náručí…
Slova maminek, které za mnou přichází s děkovnými slovy, že jsem tuto školku začala, myslím patří z větší poloviny vám, kteří poslali velké peníze na to, abych s tím mohla začít. Sama bych na to neměla.
Ale jsem na ně hrdá, jsem na ně moc hrdá!
Zvládli obrovskou práci.
Na začátku jsem chodila ze školky unavená, protože nic nefungovalo, děti nic nevydržely, nic nerozuměly anglicky.
Nyní se stala školka mým nábojem dne, děti jsou nadšeně ve třídě, rozumí anglicky více než jejich rodiče, děti umí dodržovat pravidla, jsou z nich jiní lidé, jsou z nich osobnosti.
Přeju těmto mým dětem všechno nejlepší do života i když mají start poměrně komplikovaný, ale já vím, že tihle malí superhrdinové dokážou velké věci.
