Měsíc prosinec byl pro Radku spíše cestovní. Navštívila spoustu zajímavých míst, o kterých se ve svém dopise zmiňuje. V rámci výletu zajela i za naší další českou dobrovolnicí Petrou Svatoňovou do Kasamy.

Milí, zdravím Vás v novém roce poprvé z Lusaky. Čas prosince byl pro mě plný cestování, proto se ozývám až teď, abych Vám mohla shrnout celý uplynulý měsíc. Na začátku měsíce jsme se vydali s učiteli z naší školy na edukační výlet do Livingstonu. Nebyla to pouze naše soukromá záležitost, ale jeli učitelé ze 3 salesiánských škol – z Kasamy (s nimi vyrazily i dobrovolnice – Teresa z Rakouska a naše česká dobrovolnice Petra) a z Mansy. Po cestě do Livingstonu jsme navštívili obrovské cukrovo-třtinové plántáže v Mazabuce, kde je zároveň i naše „mladší sestřička“ – City of Joy, kde nás sestry i místní holky výborně pohostily. V Livingstonu jsme po 3 noci přebývali u místních františkánů, kteří nám poskytli střechu nad hlavou i každý den něco dobrého do bříška. Při našem výletu jsme navštívili The Livingstone Muzeum, kde jsme si obohatili své znalosti o historii a kultuře Zambie a samozřejmě o samotném Davidu Livingstonovi, který jako první muzungu spatřil Viktoriiny vodopády. Ty jsme samozřejmě také navštívili. Protože pořádné období dešťů tehdy ještě nenastalo, vodopády plně neodpovídali jejich místnímu názvu Mosi – oa – Tunya (Dým, který hřmí), proto z útesů dlouhých asi 1 800 m, padalo jen několik vodopádů. Ale příroda je tam nádherná, proto i tak jsme se měli na co koukat. Během našeho výletu jsme i velice krátce a stručně navštívili hraniční státy – Zimbabwe a Botswanu, a viděli lvi a další kočkovité šelmy. Po příjezdu domů do City of Hope nás čekalo jeden den oslavení našeho rodinného Gratitude Day a další den jsme se s většinou našich holek museli rozloučit. Neodjížděli jsme my, dobrovolníci, ale holky. Prosinec je, hned vedle dubna a srpna, dalším měsícem, kdy je naše škola zavřená a děti mají prázdniny. A pro naše holky je natolik speciální, že je to pro ně jediný měsíc v roce, kdy na delší dobu opouštějí brány City of Hope, a odjíždějí na prázdniny. Ptáte se kam? Ty, co mají nějaké příbuzné, tak k nim, další do rodin známých a ostatní do dalších projektů sester Salesiánek. Např. čtyři naše holky odjely do Kasamy za naší Péťou. Všechno tu zesmutnělo. Pomohlo tomu i počasí, které bylo zatažené, šedivé, a zkrátka sem dorazilo to pravé období dešťů, kdy nyní už prší skoro každý den a velice silně a vytrvale. Dokonce tak silně, že se místní prašné silnice mění v obrovská jezera a centrum města taktéž, akorát navíc s mnoha plavajícími odpadky. S dobrovolnicemi jsme se rozhodly využít volnější čas a navštívit náš sesterský projekt v Kasamě a zároveň poznat lépe Zambii jako zemi. Sestry nás v hl. městě Severní provincie velice mile přivítaly. Komunita je tu velice pestrá – tím myslím mezinárodní, zastoupeny jsou tady: Indie, Kongo, Irsko a Keňa. Sestry tu mají Laura Girls Secondary School a internát pro holky, které tuto školu navštěvují. Naše Péťa Svatoňová během školního roku učí Science na této střední škole a odpoledne tráví doučováním a pomocí s přípravou do školy holek na internátu. A co jsme tam všechno navštívily? Tak nějak nenásilně se naše sestava rozdělila na českou a německou skupinu. Já si po dlouhé době užila komunikaci v češtině a zároveň to bylo fajn při naplňování představ o cestování pro každou z nás. Začaly jsme návštěvou Chishimba falls, které leží pouhých 30 km od Kasamy. Musím říct, že vody v nich bylo mnohem více než ve slavných Viktoriiných. Pak už jsme razily na sever. Do Mbaly, kde je Moto Moto Muzeum – jedno ze 4 zambijských muzeí, a poté do Mpulungu, města, srdce kmene Lungu, které leží na břehu druhého nejhlubšího jezera světa – Tanganyika. Není to vůbec turisty obklopené město jako třeba Livingstone a proto se nám tolik líbilo. A to jsme ještě netušily, co nás čeká. Rybářskou lodí jsme se dopravily do vesnice Nyamba, která leží na břehu jezera, a ke které také po vodě vede jediná cesta. Když jsme dorazili, připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus, po objevení Ameriky. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale když vyskočíte z lodi a sejde se celá vesnice, aby si Vás prohlédla, děti se seběhnou a jeden přes druhého křičí: „Muzungu, muzungu, muzungu, muzungu, …,“ a potom se Vás letmo snaží dotknout, a když zjistí, že jim neublížíte, chytne Vás za ruku první, druhý, třetí, až máte kolem sebe takový shluk, že se nemůžete ani pohnout. Anglicky Vám rozumí maximálně Hello!, ale jinak stále štěbetají ve Vámi neznámém jazyce. Nakonec jste rádi, když mezi těmito domorodci najdete někoho, s kým se dá jakž takž anglicky dorozumět – tudíž pochopí, co mu říkáte a Vy zase pochopíte jeho:-). Neuvěřitelný zážitek… Postavily jsme si stan pod střechou rákosové insaky, na písčitém břehu jezera. Další den jsme se vypravily ke Kalambo falls, které leží na hranici s naším severním sousedem – Tanzanií. Jsou vysoké 221 m – tudíž jsou 2x tak vyšší než vodopády Viktoriiny:-). Protože rybářská loď, kterou jsme přijely, jezdí do Mpulungu a zpět pouze v pondělí, ve středu a v pátek, využili jsme pátečního spoje, abychom se dostaly zpět. Stačí, když člověk přijde ve správný čas na místo, kde byl vyložen a může se nalodit. Protože jsme si nebyly přesně jisté, v kolik loď, která vyplouvá ze zambijsko-tanzanské vesnice Chipwa, dorazí ke břehu naší vesnice, raději jsme si přivstaly. Někdo nám totiž tvrdil, že tu loď bude už kolem 6°° a jiný zase až v 7°°. Ale jak už jsme si tu zvykly – vždy je mnohem lepší počkat, protože na nás nic čekat nebude. Tak už jsme po 5:30 dorazily k místu, kde jsme před 2 dny přistály. Vesnice už samozřejmě byla na nohou. Vstává se tu se sluncem, se kterým se tu chodí i spát. Kolem nás se po chvilce seběhl hlouček dětí. Nejdřív jsme se tak vzájemně okoukávali. Poté, když jeden z nich napsal do písku 40 a řekl fourty, čupla jsem si k nim a začala je zkoušet z počtů a posléze i z písmenek. Dost mě to bavilo. V takovémto prostředí si většina mých přátel představovala, že budu po celý rok, ale opak je pravdou:-). I pro mě toto byla vzácnost. Tabule – písečná pláž, kolem pobíhající kuřata a slepice, cihlové domky s rákosovou střechou, díra v zemi a kolem rákos – jako suchý záchod, ženy umývající hrnce špinavé od nshimi v jezeře, muži poslouchající jediný kontakt s civilizací – radio vysílající z Mpulungu v lungu, batole hrající si v písku s plechovkou, kterou tu wuzungu (mn. č.) místním nechali na drobnosti, … Z Mpulungu jsme již zamířily do Kasamy a poté další den zpět do Lusaky, kam s námi odjela i Péťa – strávit Vánoce. Vánoce jsme strávili s holkami, které tu přes prázdniny zůstaly. Připravily jsme, jak pro holky, tak i pro sestry, drobné dárečky a pokusily se o upečení mého oblíbeného lineckého, abychom trochu nasály vánoční atmosféry. Na Štědrý den jsme se společně sešli u jednoho stolu, pochutnali si na kuřeti s rýží a poté šli společně na mši sv. Na Boží hod jsme i s holkami byli pozváni do konventu na slavnostní oběd. Nikdy bych nevěřila, že se o Vánocích v Africe můžu tak přecpat:-). Vánoce tu měli úplně jiný ráz než u nás doma. Není to jenom tím, že tu nikdo netrpělivě nečeká na sníh, ale byla jsem překvapena, že se tu s nimi nepojí žádné tradice a zvyky, jako je to třeba u nás doma. Ale to podstatné – radost z narození našeho Spasitele, tu člověk prožívá stejně. On se narodil pro nás všechny, bez rozdílu, pleti, náboženství či kultury! Po Vánocích jsme v české sestavě (zapomněla jsem zmínit, že před Vánoci přijel Péťu navštívit její kamarád) vyrazili na 3 dny do národního parku Kafue. Leží asi 200 km západně od Lusaky a je to největší a nejstarší park Zambie. Rozlohou 22 500 km2 může hrdě konkurovat rozloze např. celé Belgie. Viděli jsme mnoho krásných zvířat, ptáků – např. krásné slony, hrdé lvy, obrovské hrochy, drzé opice, lovící ledňáčky, čekající supy, … Nádhera vidět tu volnost a svobodu! A také jsme si užili pohodu posezení u večerního ohně. Silvestr jsem už opět oslavila v City of Hope. S holkami jsme si uspořádaly taneční večer. Po půlnoci jsme se šly ven podívat na ohňostroje, které kolem bouchaly a popřály si jen to dobré do dalšího roku. A co mě čeká dál? Dnes by se měly začít sjíždět holky domů z prázdnin, tak už se na ně moc těším! Musí se připravit na školu, která nám začíná 12. ledna. A s tím nám opět začnou i povinnosti a náš pravidelný denní režim:-) Přeji všem jen to nejlepší do nového roku! Především hodně lásky a Boží požehnání! To jsou totiž základní kameny všeho kolem nás. Vidím to tu na každém kroku. Děkuji Vám za Vaše modlitby a přímluvy, moc si toho vážím! Všechny srdečně zdraví Radka (Rejoice)