Nad řádky čtvrtého dopisu Anny Šenovské se opět přeneseme do zambijské Lusaky. Dozvíme se, že písemka z násobilky může být i zábavná, a spolu s Aničkou se zase o něco víc přiblížíme k pochopení specifického životního postoje TIA („This is Africa“). Tak příjemnou četbu!
Zdravím domů, V polovině ledna začal nový školní rok. Nějak nebyl čas a ani možnost na napsání příspěvku a hle, už jsme za polovinou trimestru a máme hotové mid-term testy. Ale tak pěkně popořádku. Před Vánoci jsem ředitelce sestře Prisce říkala, že bych ráda učila biologii (protože zdejší styl výuky akorát kopírování textu z tabule do sešitu mě rozčiloval), ale to nakonec nedopadlo, protože byli najati noví učitelé. Nu což, alespoň neberu práci místním. Byla jsem tedy přidělena do šesté třídy jako asistentka. A jsem tam nadmíru spokojená. Moje učitelka má na učení vyloženě dar od Boha a asistovat jí při učení je jedna radost. Je rázná, má u žáků respekt, dokáže vše parádně vysvětlit a udělat srandu. Rozhodně mě nešetří, učitelka mě v průběhu dne úkoluje, takže se cítím plně využitá, práce odsýpá a já vidím, že to má takhle smysl. Dětí máme ve třídě lehce přes padesát, po probírání látky následují cvičení, které já opravuji, aby se s tím učitelka nezdržovala a mohla pokračovat ve výuce. Do toho s dětmi u tabule procházím dané cvičení, opakuji s nimi a dovysvětluji, co ve cvičeních řada nepochopila. Ale věci se vyvíjí, na začátku trimestru jsem pouze opravovala, nyní už tak trochu přebírám výuku matematiky. Do toho si učitelka trochu zvykla, že to zvládám i bez ní, a začíná chytat moresy zdejších učitelů, totiž místo výuky vykecávat v koridoru s kolegyněmi. Před dvěma týdny jsem nastolila pravidlo – každé ráno písemka z násobilky. Deset příkladů, každý den čísla navyšuju. Jako pořád žádná sláva, ale děti se zlepšují, a hlavně, baví je to. Například jsem jim ráno před zkouškou ze Science pohrozila, ať v tichosti vyčkají příchodu učitelky, nebo jim dám písemku z násobilky. A děti hlasitě jásaly, že chtějí psát násobilku. Jinak zde nastaly mnohé změny. Sestra provinciálka nařídila mnohé změny u sester. Takže čtyři sestry odešly a čtyři nové přišly. Mezi těmi, co odešly, byla i sestra Ryszarda, Polka, která celý projekt City of Hope dala před několika desítkami let do kupy a úspěšně jej po celou dobu vedla, s evropským nasazením a odhodláním, které u laxních flegmatických Afričanů moc nepotkáte. Takže jsme všichni zvědaví, jak to tady dopadne. Ale zatím dobré, vedení projektu převzala sestra Prisca, kterou všichni milujeme. Musela proto opustit ředitelování školy a přenechat jej nové sestře Agnes. Ale taky se udála řada nešťastných příhod. Tak zaprvé a především, skončila mango sezona. Největší smutek, rána po něm stále není zahojena a je mi zatěžko o tom mluvit. Proto pokračuji k další nemilosti. Odstěhovaly se mi moje polské sousedky. Sice jenom do Mornese, domu pro hosty na opačném konci CoH pozemku, ale i tak. Už nemůžu jen zabouchat na stěnu, pokud svolávám holky na večerní film, či jenom zaběhnout vedle, pokud mi při vaření chybí vajíčka či mouka, nebo se jen tak stavit vedle na pokec. A večerní filmové seance musely skončit, protože je jednoduché přeběhnout z jedněch dveří do druhých, když jsou už psi venku, ale těžko se před psy utíká cca 300 metrů napříč celým pozemkem. Důvod je takový, že v CoH se staví nový dům pro sestry novicky a místní kradli stavební materiál. Sestry tedy rozhodly najmout policajta, který bude projekt střežit, a nastěhovat ho do domu, který je novému domu nejblíž. Tudíž vedle nás. S hrůzou jsem očekávala, že se nastěhuje rodina se sedmi dětmi, dvěma babičkami, čtyřmi bratranci a třemi strýci, kteří všichni budou dlouho do noci bubnovat a tancovat kolem ohně, aby přivolali déšť. No, zas tak daleko od pravdy jsem nebyla. Policajt se ženou mají pět dcer. Ale měli jsme štěstí v neštěstí: když holky uklízí kolem domu, vezmou to i s naším okolím (takže naše okenní parapety, které byly od začátku plné ještěrčích hovínek a bylo to tak hnusné, že jsme na to s Leou ani nešáhly, se teď lesknou a odhalily, že jejich původní barva je bílá). Dále, když jejich maminka smaží fritas a prodává je, dává nám nějaké zdarma navíc, aby posílila sousedské vztahy. A bubny jsme zatím neslyšely. Dále nám odešla pračka. Člověk by nevěřil, jak je pracné vyprat všechnu špínu v rukách a kolik času to zabere. No fakt, zní to jako banalita, ale zkuste si to. Takže teď s dobrovolníky dvakrát zvážíme, co už se fakt musí vyprat a co jenom více přefíkáme deodorantem. Však co, jsme v Africe, „no problem“. A na závěr další nemilost – před měsícem a půl byla bouřka. Stalo se to v noci, spíš takový uragán, myslela jsem, že je konec světa a mně odletí střecha nad hlavou. No a od téhle bouřky nám nejede internet (což je taky důvod, proč můj čtvrtý dopis přichází až teď). Sestry volají do firmy, urgují tamější zaměstnance, dokonce se před CoH začal kopat příkop, prý na internetový kabel (asi od jiné společnosti, nebo nový, co já vím), ale se zdejším TIA (this is Africa) přístupem nevěřím, že to bude spraveno, dokud tady budeme. S dobrovolníky to řešíme přes Night Bundles – náš mobilní operátor nabízí jednorázově 1GB dat za 2 kwacha (4 koruny). Háček je v tom, že nabídka platí pouze od půlnoci do 5. hodiny ranní. Proto nabídky využíváme především v pátky, jinak bychom ve škole nepřežili. Poté tu jsou další nepěknosti, jako že nás sestra Maria nabádá, abychom si poctivě myli ruce, že v okolí řádí cholera, a tak. Ale což, to se nějak už udělá. Přidávám obrázek mých šesťáků, jak rádi opsiují z tabule, obzvlášť, když po mně nemůžou něco přečíst. Bohužel mobilní kvalita. Mějte se všichni fajn, Anna
