Ve svém sedmém a posledním dopise ze City of Hope Anička Šenovská popisuje, jak se statečně pustila do fundraisingu, vylíčí nám dojemné loučení se “svými” dětmi a prozradí i to, na co se už doma v České republice těší. Ahojte, Posílám poslední dopis. Sedím na letišti v Dubaji a za chvíli mi to letí do Vídně. Docela nevyspaná a plná dojmů tedy dopisuji tento dopis. Od posledního měsíce se opět mnohé událo. Udělala jsem něco, co jsem si slíbila, že už nikdy znova neudělám. Pustila jsem se do fundraisingu. Zaslechla jsem totiž zvěsti, že hlavní sestra lanaří polské salesiány, aby jí dali peníze na vyslání dvou holek na Světové dny mládeže v Krakově. Přišlo mi, že tohle by byla pro holky naprosto skvělá zkušenost a je škoda, že by měly jet jenom dvě. Takový zážitek jim přece zůstane do konce života a může to změnit jejich rozhodování o budoucí kariéře, navíc ve stále rozvojové Zambii můžou udělat osvětu, jak to funguje v Evropě. Tak jsem zašla za sestrou, poptala se co a jak, a pak jsem rozeslala kvantum emailů a zaspamovala celý facebook s žádostí o příspěvek. A v ten moment přestalo mé období klidu v City of Hope, kdy moje největší starost byla, abych pěkně vystříhala písmenka na nástěnku či vybrala pěkný příběh na dobrou noc. Začala jsem se nervovat, protože nás tlačil čas, lidi ze začátku mnoho neposílali, sestra se pořád ptala, kolik se teda už vybralo, naopak když jsem ji potřebovala já kvůli nějakým informacím, nebyla k nalezení nebo odjela na sever Zambie, a samozřejmě ceny letenek každý den rostly. Takže můj spánek už neodpovídal rčení „jak když ho do vody hodí“, navíc jsem v každé volné chvilce odbíhala na internet, abych podomlouvala kde co, nebo si od cizích lidí vyslechla, jak je to hloupý nápad. No ale všechno to dobře dopadlo, vybralo se dostatek peněz na vyslání dvou holek, navíc zbyla ještě rezerva. Takže jsme honem zařídili pasy a rezervaci letenek, minulý týden jsme jeli pro pojištění a žádat o víza, holky jsou už zaregistrované na setkání, takže tahle honička naštěstí skončila. Tímto chci poděkovat všem zúčastněným, jistě je vás mezi čtenáři mnoho. A co se zbytkem peněz? Ani jsem dlouho nepřemýšlela, na co část využít, okamžitě jsem měla jasno. Ponožky. Červen a červenec je totiž v Zambii zima. Nesněží ani nemrzne, ale příjemné to též není, neustále tady fouká studený vítr a není se kam schovat, domečky profukují (pokud lidi mají ten luxus oken a dveří). No a naše cérky si večer sice oblečou péřovou bundu, ale jsou stále jenom v žabkách. Párkrát jsem jim maminkovsky vyhubovala, ať si jdou dát okamžitě ponožky, nebo budou nemocné, a ony mi s klidem odvětily, že žádné nemají, prý jenom bílé podkolenky ke školní uniformě. Tak jsem teda porozdávala část svých a pak jsem zašla koupit ponožky pro všechny holky. Měla jsem štěstí, v jednom sportovním obchodě měli široko daleko nejlevnější ponožky a zrovna to jsou jakési značkové, tak jim snad chvíli vydrží. Jak to nazvala moje sestra, stala se ze mě ponožková misionářka. Jinak ve škole slavíme úspěchy s násobilkou, píšeme ji stále každý den a počítáme, kolik dětí mělo plný počet bodů. No a z naší 50členné třídy je poslední rekord 19 dětí. Což je krása, když vezmu v potaz, že na začátku násobilku zpaměti uměl jenom jeden kluk. A já tedy jedu domů. Loučení bylo srdceryvné, jednak s mojima holkama v gartu, stejně tak s mojimi šesťáky ve škole, kdy největší showman třídy měl mít závěrečný proslov, ale nezvládl to, pač se rozplakal. Holky na mě byly ke konci milejší a říkaly mi, jak jim budu chybět, všichni se ptali, kdy zase dojedu. Loučení bylo moc těžké, ale přišlo včas. Cítila jsem, že se v Zambii opravdu cítím jako doma, ale už jsem byla připravená na změnu, jet zase do Evropy a vrátit se do starých kolejí. Navíc mi moc chybí normální jídlo, čeština, a přes den byla fakt zima. Škoda, že nemůžu vzít všechny holky s sebou domů. Na druhou stranu se mi domů moc nechce, život v Zambii je jednodušší, lidi jsou spokojení s málem a neznají stres, úzkosti, a podobné malicherné problémy, co máme doma. Ale tak prý je doma teplo a babička mi na uvítanou přislíbila vepřo knedlo zelo, takže se je i na co těšit. Ze studené Afriky do rozpáleného Dubaje zdraví, Anna Palanga. PS: Konečně se mi do rukou dostal pořádný foťák, posílám tedy nálož fotek.