Chudí mladí

Naše střední škola v Didii je z velké části naplněna studenty z chudých rodin, které si nemohou dovolit platit školné. V Tanzánii je mnohem běžnější než u nás, že děti osiří a ještě častější, že otec rodinu opustí a nestará se o ni. Vymahatelnost něčeho jako alimentů je tu nulová. Ztráta rodiče je pro dítě vždy mimo jiné velká ztráta ekonomická. A tak se stává, že takové děti nemohou dostat kvalitní vzdělání, i když jsou často nadaní. Ještě se zcela neorientuji v místní ekonomice. Ale vím, že pokud je rodina úplná, nemá mnoho dětí a oba rodiče jsou vystudovaní a pracují, jsou nějak schopni zajistit dětem studium. Nicméně rodiny jsou tu často rozdělené smrtí jednoho z rodičů nebo opuštěním otcem. Muži zakládají nové rodiny, které poté zase opustí. A rodiče, kteří nemají vystudovanou školu, jen těžko naleznou zaměstnání, aby mohli platit školné svým dětem. Pro dokreslení situace: najatí lidé pracující na poli, si vydělají v přepočtu 35–50 Kč za den, k tomu oběd. Školné na soukromých školách se pohybuje od 11.000 Kč ročně výše, záleží na oblasti. Další výdaje jsou potřeba na uniformu, pomůcky, cestu atd. Státní školy jsou sice levnější, ale kvalita vzdělání je výrazně horší.

Z příběhu dětí…

Ramadan

Ramadan žije se svou matkou a mladším bratrem na okraji vesnice Didia. Otec je opustil už před lety a nemají o něm žádné zprávy. Chlapci s matkou žijí velmi chudě. Nedávno jsem byla navštívit jejich malý příbytek. Skládá se z jedné místnosti předělené závěsem, za kterým spí. Dřevěná lavice je namísto podušek vystlaná plastovými pytli. Střecha byla děravá, předpokládám, že když prší, teče jim do domu. Ramadan akorát na naší škole dokončil přípravný ročník (pre-form 1), jeho výsledky jsou velmi dobré. Školné zatím nezaplatil, jeho maminka byla již třikrát ve škole prosit o podporu. Je velmi těžké najít zde práci, tak chodí z místa na místo a příležitostně něco málo vydělá.

Avitus

Byla jsem v Didii jen pár dní a nikoho tu neznala. Na nedělním pikniku se ke mně připojí chlapec ze 3. ročníku. Je mu ten den smutno, a tak nechce být sám. Stanou se z nás postupem času přátelé, Avitus za mnou chodí často do knihovny nebo mě na hřišti učí dávat koše (je velmi trpělivý, nutno podotknout). Jednou mi začal vyprávět o své mamince. Mluvil o ní s velkou láskou. A také o svých sourozencích. Celkem jsou čtyři, on je nejstarší. Jeho bráška, asi o rok a půl mladší, je jeho nejlepší přítel. Ale už před pár lety je rozdělil rozvod rodičů. Otec se k matce nechoval moc hezky. Z finančních důvodů jeden z chlapců zůstal u otce, kde chodí do školy. Avitus a jeho dva mladší sourozenci se s matkou odstěhovali do vzdálené oblasti, k nám do Didie. Bratra vidí stěží jednou za rok. Maminka se znovu vdala, má dobrého muže, který se o rodinu stará. Je právník. Ale bohužel nesehnal práci. A tak se živý prodejem kuřat, která pěstují doma. Poslední den školního roku potkám Avituse, vesele na něj zamávám a přisednu k němu. Když vidím jeho smutnou tvář, zeptám se, o co jde. Vytáhne z kapsy účet za loňský nezaplacený školní rok. Rodina staví dům a nemá peníze na školné. A tak mi vysvětluje, že příští rok se nejspíš neuvidíme, že bude muset jít na státní školu. Nežádá mě o peníze ani o pomoc, jak to dělají někteří jiní studenti. Je smutný, ale nestěžuje si, jen mi klidně vysvětluje svou situaci.

Matrídin syn a zakázané těhotenství

Matrída je naše kuchařka. Vaří nám a vaří dobře. Má malého chlapce, je nadaný a ona by mu ráda zajistila studium na základní škole u sester v Bugisi, to je vedlejší vesnice. S chlapcem žije sama, otec se o ně nestará. Anglicky nemluví, a tak znám jen část jejího příběhu. Je možné, že nemohla dokončit školu. V Tanzánii je mnoho velmi mladých matek. Místní muži to s děvčaty, jak se říká, „umí“. Naslibují hory doly, mluví o velké lásce a pak zmizí a nejsou ani hory, ani doly, jen dítě v břiše a vyhlídky na náročný život. Současný prezident Magufuli se zasadil o to, aby bylo uzákoněno, že když dívka během studia otěhotní, musí být ze školy vyloučena a už jí nikdy nebude dovoleno studium dokončit. To je prakticky rozsudek k živoření. Potraty tu sice legální nejsou, ale bohužel jsou časté. Rodiče těhotné dívky doktora podplatí a celou věc ututlají, aby mohlo děvče pokračovat ve studiu. Mladé maminky, které mají odvahu dítě donosit, mají poté náročný život. Není pro ně lehké uživit se. A je i mnoho dalších příběhů a na pozadí chudoby této země si více uvědomuji vděčnost za studium, které jsem já nikdy platit nemusela. Petra Klašková