Někteří prarodiče mají elánu na rozdávání a neváhají se vydat navštívit svoji vnučku až do nitra Afriky. Neočekávaná změna cesty, přijetí v salesiánské komunitě, návštěva šimpanzího centra, přírodní rezervace a Viktoriiných vodopádů. Ale zejména radostné setkání s milovanou vnučkou. Prarodiče dobrovolnice nám píší, jaké bylo jejich cestování po Africe!
Jak to všechno začalo
Je nám 70 let a s manželem žijeme již téměř 50 let v Ostravě. Jedním z našich zájmů je cestování. Když nám náš známý Tomáš nabídl na druhou polovinu ledna 2024 cestu do Jihoafrické republiky, tak nás napadlo, že bychom mohli tento zájezd spojit s návštěvou vnučky Terezky, která se chystala na rok jako dobrovolník do Namibie. Předem jsme náš záměr konzultovali s vysílající organizací Sadbou na „Vyslání“, které se konalo právě v Ostravě. Doporučení bylo: určitě jeďte, pište zážitky. A tak jsme začali plánovat naši cestu. Naplánovali jsme cestu do Namibie, koupili jsme letenky a zajistili ubytování, ale …
Všechno je jinak
Terezka nedostala v Namibii pracovní povolení, 14. prosince jí skončilo turistické vízum. Musela ihned opustit zemi. Ve spolupráci se Sadbou odjela do Zambie, po týdenním pobytu v Lusace byla poslána na sever do Chingoly. Pro nás to byl šok, převládaly pocity nespravedlnosti a nevděku, ale tak to bylo a museli jsme se tomu přizpůsobit.
Rušili jsme ubytování, měnili letenky a znovu plánovali. Jen zakončení pobytu u Viktoriiných vodopádů nám vyhovovalo. Zambie není turistická destinace – průvodce po zemai u nás nevyšel, a pokud do země zamíří nějací turisté, tak pouze do Livingstonu na zambijskou část Viktoriiných vodopádů, ojediněle do některé z asi tří přírodních rezervací na jihu země. A tak plán naší cesty byl na Terezce – ve spolupráci s místní komunitou nám připravila pěkný a zajímavý program.
Naše cesta do Chingoly 
Poslední lednový den odpoledne nás náš autobus zavezl k našemu ubytování poblíž letiště v Johannesburgu a naši přátelé odletěli domů. My jsme přespali jednu noc a 1. února v poledne jsme odletěli do Lusaky.
Na letišti nás vyzvedl P. Chris Kunda a odvezl nás do sídla provinciátu v Lusace. Cestou nám pomohl vyměnit dolary na zambijskou měnu kwacha a koupit datovou kartu, abychom se mohli spojit s Terezkou. Taky nám zajistil jízdenky na cestu autobusem do Chingoly. Ráno nás potom zavezl na autobusové nádraží v Lusace a pomohl nám zvládnout odjezd.
Autobusové nádraží v Lusace bylo pro nás největším šokem na naší cestě. Nějaká nástupiště tam neexistují, asi 20 různých autobusů, desítky mikrobusů, stovky místních mužů, kteří nabízejí taxi, berou nám kufry a někam nás tlačí, prostě chaos. Vytáhnout foťák a udělat fotku jsme se vůbec neodvážili, ale v hlavě to budeme mít po zbytek života. P. Chris nás doprovodil až do autobusu a zkontroloval, že se naložily naše kufry. Kromě nich se přepravovaly role linolea, mrazák, pytle, balíky … Ale vlastní cesta autobusem proběhla už v poklidu. Jeli jsme kvalitním autobusem společnosti UBZ, cesta trvala v 9 hodin a v 16 hodin jsme přijeli do Chingoly. Tam nás na nádraží čekala Terezka s autem, které řídil zaměstnanec komunity Raphael. Po 4,5 měsících to bylo radostné shledání.
Pobyt v Chingole
Přivítání v salesiánské komunitě bylo velice milé a srdečné. Rektor P. David, kněží P. Joackim a P. Jožin z Polska, bratr Maurice, aspiranti i všichni zaměstnanci, se kterými jsme se potkali, nám projevovali velké přátelství, taky úctu a trochu obdivu, že jsme se vydali na takovou cestu. Jen nám bylo líto, že se nedomluvíme anglicky, naše komunikace se omezila jen na několik základních frází, a tak bylo na Terezce, aby nám překládala. Jenom s P. Jožinem jsme se domluvili bez problémů.
Během našeho pobytu jsme si prohlédli celé středisko včetně farmy a v rámci možností jsme se zapojili i do duchovního života komunity – pokud jsme nebyli na výletě, tak jsme se zúčastňovali mší a modliteb.
První výlet jsme měli s Raphaelem do záchranné stanice šimpanzů. Na okraji Chingoly jsme viděli hutě na zpracování měděné rudy a důl. Připadali jsme si trochu jako v Ostravě. Jeli jsme asi 60 km na sever a potom ještě asi 20 km v buši. Šimpanzi zde žijí na třech místech v několika komunitách, každá má rozsáhlý prostor obehnaný plotem s elektrickým ohradníkem. Celkem tam pracuje 60 zaměstnanců, s rodinami žije v malé osadě asi 150 lidí. Mají tam celkem slušné zázemí včetně školy pro děti. Starají se asi o 300 šimpanzů, o každou skupinu pečují 4 chovatelé a všechny šimpanzy znají jménem. Překvapilo nás, jak jsou to nebezpečná zvířata, do jejich prostoru za ohradníkem se chovatelé nemohou odvážit. Stanici založili po válce manželé z Anglie a dodnes tam žije jejich dcera, se kterou jsme se setkali. Cestou zpět jsme navštívili ještě 2 chudé rodiny ve vesničce poblíž Chingoly.
Mše v africké vesnici
Protože při misijním středisku v Chingole není farnost, domluvila nám Terezka s místním knězem P. Enochem návštěvu mše v malé vesnické farnosti. V noci byla velká bouřka, cesta na místo byla blátivá. Budova místního kostelíku sv. Terezie připomínala z venku spíš nějaký chlívek, uvnitř byl obětní stůl, kříž, dřevěné lavičky a dvě menší okna, bez elektřiny. Ale přes nepřízeň počasí se kostelík zaplnil (někteří věřící chodí na mši i 4 hodiny pěšky) a prožili jsme krásnou, velice živou bohoslužbu za zvuků bubnů a zpěvu. Na konci mše P. Enoch představil Terezku a taky nás, pověděl místním farníkům o její službě.
Po mši proběhlo ještě setkání před kostelem. Bubny vynesli ven a pokrčovali ve zpěvu. Všichni se s námi chtěli přivítat a vyfotit se. Byl to pro nás největší zážitek z celé cesty. Na zpáteční cestě nás ještě P. Enoch zavezl do své farnosti v chudé čtvrti města Chibempala a do vedlejší farnosti Lulamba, kde je pro obě farnosti společná fara. Večer jsme měli přátelské posezení s komunitou, kterého se zúčastnila i paní Trasila, velká podporovatelka salesiánů
N poslední výlet jsme se vypravili do kempu a přírodního parku Nsobe. Vyjížděli jsme už po 6. hodině ráno. Čekalo nás asi 165 km po silnici a potom ještě 10 km v buši. Cestou v buši jsme opět viděli roztroušené domečky místních, mají tam i školu. V této oblasti se nachází několik jezer. Přímo v kempu je velké jezero, po kterém je možné jet na loďce a nabízí se různé aktivity. Je zde taky několik domečků s možností ubytování a restaurace. My jsme si z nabízených možností vybrali expozici plazů a okružní projížďku s průvodcem po parku.
V teráriu jsme viděli i velmi nebezpečné hady – zmiji gabunskou, kobru a mambu černou. Nakonec vytáhl náš průvodce přes 2 m dlouho krajtu, se kterou jsme se po chvilce váhání i vyfotili. Potom jsme jeli na okružní projížďku buší. Viděli jsme několik samostatných antilop. Když jsme zamířili k většímu stádu, tak se nám podařilo zapadnout do bahna a trvalo přes 20 minut, než se podařilo auto vyprostit. Na další cestě jsme viděli ještě 2 zebry a stádečko impal. Terezka se těšila na žirafy, ale průvodce nám vysvětlil, že s naším autem bychom se k nim nemohli dostat. Pěkný pobyt v kempu jsme zakončili dobrým obědem v místní restauraci. Stejně jako u šimpanzů, i tady jsme byli téměř jedinými návštěvníky a místní byli velice rádi, že od nás mají nějaký příjem.
V úterý jsme museli vstávat už ve 3 hodiny, protože ve 3.30 hod. nás pan Raphael odvážel na autobus do 50 km vzdáleného města Kitwe. Potěšilo nás, že se s námi přišel rozloučit a dát nám požehnání i P. rektor David. Cesta do Livingstonu vedla přes Lusaku, měřila asi 850 km a trvala téměř 17 hodin. Ale protože jsme opět jeli pohodlným autobusem, strávili jsme ji bez problémů. Čekala nás poslední část naší cesty – Viktoriiny vodopády ze strany Zambie i Zimbabwe.
Viktoriiny vodopády
Nacházejí se na řece Zambezi, která tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe. Je jejich šířka je 1 800 m, voda padá z útesu vysokého 120 m a v období dešťů, která zrovna bylo, se z nich valí neskutečné množství vody. Vodopády objevil v roce 1855 skotský cestovatel David Livingstone a jako první je v roce 1875 zmapoval český cestovatel Emil Holub. A ve městě Livingstone jsme strávili dvě noci v útulném penzionu. Po naší dlouhé cestě jsme měli naplánovaný odpočinkový den. Dopoledne jsme se chtěli vydat na prohlídku městečka a odpoledne jsme plánovali relax u bazénku v zahradě. Ale nakonec náš plán změnil tropický liják, který se spustil hned po snídani. Do městečka jsme se vydali až před polednem.
Navštívili jsme místní kostel sv. Terezie od Ježíška, zašli jsme na oběd, před místním muzeem jsme si vyfotili bustu Emila Holuba a velkou sochu Livingstona a nakonec jsme na tržišti nakoupili nějaké suvenýry, abychom podpořili místní prodejce. Zbytek dne byl odpočinkový.
Následující den nás čekala návštěva zambijské části vodopádů a přesun do Zimbabwe. Vodopády jsou od městečka vzdálené asi 10 km, proto jsme využili služeb místního sympatického taxikáře. Vstupenka stojí 20 $, ale zážitek se nedá popsat slovy. Masy vody se valí do hlubiny, všude kolem nás je vodní tříšť a všechno umocňuje duha. Byli jsme mokří do poslední nitky, ale to nám vůbec nevadilo, jen jsme se trochu báli o foťák a mobily.
Když jsme obešli všechny vyhlídky, tak jsme se vrátili na cestu a pokračovali jsme po silnici do Zimbabwe. Čekalo nás odbavení na zambijské pohraniční kontrole. Potom jsme přešli 1 km dlouhý most přes řeku, ze kterého byly na jedné straně vidět vodopády a na druhé straně skokany bungge jumpingu. Po dalším kilometru jsme došli na zimbabwskou pohraniční kontrolu. Po vyplnění vstupního formuláře a po zaplacení 30 $ za vízum jsme vstoupili do země a taxíkem jsme odjeli na naše ubytování. K večeru jsme se ještě vydali na krátkou procházku po městečku a na večeři. Terezka si dala výborný steak ze pštrosa, nám se výběr jídla moc nepovedl.
Pátek byl posledním dnem, který jsme strávili s Terezkou. Po obědě jsme navštívili zimbabwskou část vodopádů. Zjistili jsme, že proti cenám na internetu vstupné zdražilo, platili jsme 50 $ za osobu. V Zimbabwe jsou prostě ceny (snad kromě ubytování) dvojnásobné proti Zambii. Ale zážitek to byl opět nádherný.
Prohlídka vodopádů má trochu jiný charakter jako v Zambii. Trasa je delší, vede víc v buši a má 16 odboček na vyhlídky. Pohled na vodopády je z trochu větší dálky a jsou více zahalené ve vodní tříšti. Ale když svítí sluníčko a objeví se duha, tak je to nezapomenutelný a těžko překonatelný zážitek. Po skončení návštěvy vodopádů asi v 17 hodin jsme doprovodili Terezku na hranici a čekalo nás velké loučení. Terezka se vrátila do Livingstonu, kde přespala a ráno v 5 hodin odjela autobusem zpět. Cestou do Chingoly ještě strávila tři dny v salesiánské misii v městečku Kabwe. My jsme odletěli v sobotu přes Johannesburg a Dauhá do Vídně a odtamtud jsme odjeli vlakem domů.
Závěr
Co napsat na závěr? Náš pobyt v salesiánské komunitě a s Terezkou předčil všechna naše očekávání. Byli jsme s láskou přijati a několikrát jsme slyšeli, že babička a dědeček od Terezky je jako jejich vlastní dědeček a babička. Viděli jsme, že o Terezku je dobře postaráno, je v bezpečí a přes všechny problémy, se kterými se musela potýkat, je pozitivně naladěná a vnímá to jako novou obohacující zkušenost. Všichni členové komunity i zaměstnanci ji mají rádi a ona mezi nimi září jako bílé sluníčko.
Jediné, co nám trochu chybělo, byla přítomnost dětí a studentů ve škole, neměli jsme možnost poznat, jak škola funguje za plného provozu a jak probíhá vyučování, protože škola po prázdninách začala až v pondělí 12. února. Na druhou stranu to však byla určitá výhoda, protože Terezka neměla ve škole žádné povinnosti a chyběla pouze v oratoři. Taky Terezka byla za naši návštěvu velice ráda, užila si s námi pěknou dovolenou a s novým elánem se těšila zpět na přátele, na školu a na děti.
Na úplný závěr bychom vám (Sadbě) chtěli poděkovat za všechno, co děláte pro druhé, především pro děti a mládež nejen u nás, ale i ve světě, všude tam, kde je to potřeba, a pomáháte uskutečňovat sny a plány našim mladým lidem, kteří se rozhodli věnovat kousek svého života, pohodlí, času a lásky těm, kterým to chybí. K tomu vám vyprošujeme Boží požehnání.
Věra a Jan – prarodiče dobrovolnice Terezie (ed. Sadba)
