Nastal čas seznámit se se slovem Wantok. V doslovném překladu znamená jeden jazyk, ale jeho význam se s časem zrelativizoval a podstatně rozšířil. Je to hluboce zakořeněný společenský systém, jehož vlivu se na tomto ostrově nelze vyhnout.
“Odkud jsi?” Ptám se kluků. Nikdy nezaváhají – pochází z vesnice v provincii XY.
“Tam jsi se narodil?”
“Ne, bydlím celý život v Mosbi, ale pocházím odtamtud.”
Příslušnost ke kmenu a místu, rodišti rodičů, Papuáncům nikdo neodpáře. V původním smyslu tak byl vymezen i wantok – sounáležitost s těmi, kteří mluví jedním ‘Tok ples,’ jazykem vesnice. Dnes se to, kdo je váš wantok, odvíjí od prostředí, kde se nacházíte. Kdyby Papuánec přijel k nám do republiky, jeho wantok by byli všichni další Papuánci v Česku. U nás v Mosbi se většinou za jeden wantok považují lidí ze stejné části provincie. V dané provincii by se wantok vymezil opravdu jedním společným jazykem. Proč omílám to slovo pořád dokola? Kromě toho, že jsem se chtěla pochlubit tričkem Bosco Wantok, pokusím se alespoň hrubě načrtnout danou problematiku.
Funkční podporující jednotka
Na koho se spolehnete, když vám bezpečnost a pomoc v nouzi negarantuje stát? Kdo je v džungli přítel? Rodina a sousedé, samozřejmě. Jste jedna funkční jednotka, která se navzájem podporuje. Když onemocníte, dostane se vám pomoci od vašeho wantoku. Hledáte práci? Váš wantok pro vás určitě najde místo. Systém vzájemné podpory a sounáležitosti, není to nádherné? No, občas není. V jednom z prvních článků jsem zmiňovala, že nezištné dárky se zde nenosí. Pohybujeme se spíš ve vodách dluhu a splátek. Wantok tě ochrání, ale běda ti, kdybys proti němu chtěl jakkoliv vystoupit, či obvinil svého bratra nebo sestru, byť právem. Individualita se do módy nedostala. Nevybočuj, nebo budeš vybočen. Ostatní pomohou tobě, ale ty jsi povinen pomoci jim. Ve městě bydlí jednotlivé klany pohromadě, stěhují se do stejných oblastí a mezikmenové bitky jsou na denním pořádku. Wantok má přednost před právem a spravedlností. Pokud vás váš strýček, která zároveň platí školné zneužívá, nemůžete se proti němu ozvat, aniž byste narušili zaběhlý systém. Chcete najít zaměstnání? Pokud ve firmě nepracuje váš wantok, tak se můžete jít klouzat. My jsme se přes týden snažili domoci oprav na našem elektrickém vedení. Naneštěstí rozvod elektřiny ovládá jediná společnost v zemi, takže těžko změníte dodavatele. Po mnoha telefonátech, několika návštěvách v jejich kanceláři a značných výdajích se problém vyřešil, když jsme mezi našimi zaměstnanci našli někoho, jehož wantok pracuje v dané firmě. Přes veškerá úskalí s tímto systém spojená ho nemůžeme jedním šmahem shodit ze stolu. Jedná se o pochopitelnou adaptaci na podmínky, které nám jsou velmi vzdálené. Během výuky moji studenti diskutovali o politice jednoho dítěte. Argument proti? “To bychom rozhodně neměli zavádět. U nás ve vesnici často válčíme se sousedním kmenem a potřebujeme hodně bojovníků.”
Hola hola, škola volá
Jak jste se již dovtípili, ta naše začala 19. dubna. Náhle se jsem se ocitla uprostřed davu 1000 teenagerů – všech se stejným účesem, uniformou a rouškou doufajících, že zrovna jejich jméno si budu pamatovat.
Budík posouvám na 6:10, po mši mě zdraví otec Angelo: “Good dieeee!” a všichni společně pozorujeme modré moře a lodě, který se stejně jako my vydaly na plavbu novým dnem. S mírným zpožděním běžím na ranní shromáždění. To se koná naštěstí venku, abychom alespoň trochu podpořili proticovidová opatření. “Dobré ráno, slečno!” Ozývá se za všech stran a já se pod rouškou usmívám a zdravím. Posadím se na okraj chodníku a po modlitbě rychle studuji případy pacientů z minulého dne. Mezitím někdo hlásá větší či menší moudrosti v ohláškách, které až příliš často připomínají hromadné hubování. Ačkoliv jsem pochopila, že důraz na disciplínu, který se evropským očím zdá až absurdní, má své opodstatnění v zemi, kde mnozí na školy nechodili několik let, nemají rodinné zázemí a chtějí-li úspěšně složit zkoušky a získat práci, musí proto obětovat téměř celé své dny. Nepochybuji o dobrých úmyslech pedagogů, ovšem navázat na kárné řízení motivačním projevem zkrátka příliš nefunguje. Jak jsme se shodli se zbytkem komunity – tento způsob zahájení dne zdá se nám poněkud nešťastným. Čas změn však musí uzrát, a proto se přesouváme každý na své působiště. Ve dveřích ošetřovny zpravidla už čeká nějaký ten mladík a já konám, co dovedu. Většinou během rána vznikne malá fronta.
“Zdá se nám, že máš na ošetřovně hrozně moc pacientů, to tě tahají jen za nos. Co děláš, když ti přijde kluk, že ho bolí hlava?” Pozval si mě onehdy na pohovor morální vedoucí, jak mu s oblibou přezdívám. “To, co dělám s každým jiným pacientem,” odtuším prostě. “Posadím si ho naproti sobě, odeberu alespoň v hrubých obrysech anamnézu, naměřím nějaká objektivní čísla, vyšetřím si ho a pokusím se určit podstatu problému a tu léčit. Mezitím s ním navážu vztah: chci, aby mezi námi byla důvěra a ošetřovna byla bezpečným prostorem, kde můžou sdílet i to, co jinde nelze.” Mnoho lidských problémů zůstává ve veřejným prostoru tabu a o to více bolí. “Aha. Ty je chceš opravdu poznat.” Vypadne z mého kolegy překvapeně. “Ano.” Odpovím upřímně. Většina pacientů udivuje, že se někdo stará. V místní mentalitě často převládá bipolární smýšlení o zdraví – buď žijete, nebo ne. Někdy je největší lékařský oříšek vysvětlit, že existuje cosi mezi, a to je zapotřebí řešit.
Tož jsem v pondělí vyšlápla špatnou nohou z postele. Přepadla mě silná předtucha, že tento den se nezapíše do mých vzpomínek v růžových barvách. Poté, co jsem se nadopovala čajem a léky proti nachlazení, což je v místním podnebí vskutku nevhodný pojem, vyrazila jsem učit. Na svoji třídu “Srugi” se vysloveně těším. Potkáváme se jen 5 hodin týdně, ale vždy je to příjemné zpestření dne. Alespoň na chvíli vypadnu z kolotoče bolesti a trápení a dám plný průchod své nadšené Emilce, která žasne nad divy vesmíru. I já se učím. Během příprav hodin jsem objevila krásu a taky hustokrutost fotosyntetizujicích rostlin a jen počkejte, až vám začnu pět ódy na kouzelnou vodu (v tu chvíli jsem studenty trochu vyděsila 🙂 ). Kolem a kolem, samotné střídání aktivit je relaxující a náročné zároveň. Ve volných chvilkách připravuji podklady na další týden, občas mě z hodiny vytáhne nějaký akutní případ. Žáků mám ve třídě pouze 20. Na Papue se skládají v 10. třídě zkoušky – ti nejlepší jdou automaticky směrem přírodních věd, zbytek je zařazen do humanitního kmene. Dle mého skromného názoru toto rozdělení vystihuje jeden barvitý výraz popisující exkrementy řidší konzistence. Naštěstí už se ozývají studenti, kteří si sociální zaměření vyberou z vlastní vůle. Naopak je mi líto mého syna (ano, mám ochranitelský mateřský syndrom), který by rád studoval ošetřovatelství, ale protože mu v matematice utekla jedna známka, k lékařským oborům se bude dostávat jen těžko. Přitom má ohromný a vzácný dar – léčí už svým láskyplným přístupem ke každému pacientovi. Odběhla jsem však od své třídy dalších talentovaných mladých mužů. Jak otec Angelo připomíná, jsme ve 21. století, tak by se tomu měla i výuka přizpůsobit. Založila jsem nám what’s app skupinu, kde krom mé zásoby vtipných biologických písní a zajímavých článků sdílíme i zpětnou vazbu a otázky, které vyplavou na povrch, když studenti konečně otevřou učebnice. Ve zkratce je učení biologie radost.
Ne vždy se daří tak jak by člověk chtěl
Nikoliv však v pondělí – zejména kvůli technickým potížím neprobíhala výuka tak hladce, jak jsem si představovala. Na ošetřovně se mezitím zaplnila čekárna. S blbou náladou a bolavým tělem jsem začala rychle třídit závažnost problémů – mezi rýmičkami se schovávali dva coviďáci, které jsem testovala jako pozitivní, z čehož vznikla další kauza a teď s testy musíme počkat, pokud nebudeme mít oficiální povolení od policií vyšetřovaného policejního komisaře, který zároveň zodpovídá za epidemiologickou situaci. Už ani nevím, kolik lidí se ten den nahrnulo. V duchu jsem si vynadala za pozdní diagnózu podezření na náhlou příhodu břišní. Další student se přišoural s kruhy pod očima, a prosil, jestli může jít domů, že celou noc nespal, protože jeho sestru večer posedl zlý duch a celá domácnost byla na nohou. Normálně bych se svojí neutichající zvědavostí na takové téma zapředla rozhovor, ale tehdy jsem jen párkrát zamrkala a beze slova mu napsala propustku domů. Už jsem organizovala cestu na kliniku pro studenta se známkami peritoneálního dráždění, když mi volá Pedro: “Pošli všechny hned domů, ukončujeme pro dnešek výuku. Už chystáme autobusy pro všechny studenty.”
“Co se stalo?”
“Víš, jak před pár dny rozsekali v sousedství mačetou toho muže? Dostáváme zprávy, že se mobilizují oba kmeny a shromažďují lidi. Na rohu ulice vznikají nepokoje, jsou další mrtví. Jestli to přeroste v klanovou válku, tak nás to uzavře ve škole, zablokuje se silnice oběma směry a jediný způsob, jak dostat 1000 studentů domů bude po moři. Pošli všechny rychle domů.” Zavěšuji telefon a s narůstajícím pocitem smíření, kdy zkrátka přijímám dění kolem, oznamuji svým pomocníkům, kteří se přihlásili do tohoto šíleného kolotoče: “Kuci, balíme kufry a zamykáme. Kvůli nepokojům v Badili končí škola dnes dřív, stala se tam další vražda.” Následuje radostný výkřik, oslavný tanec a na tvářích se objeví blažený úsměv. Nic nepřehluší radost z volného odpoledne. Zaslouží si ho – naši studenti často dojíždějí, vstávají brzy ráno a vrací se domů až okolo 5.-6. hodiny. Na mnohé pak čeká práce v hospodářství a v noci nemalý příděl úkolů na další den. Není divu, že mívám téměř každý den někoho, kdo se potřebuje hlavně vyspat, najíst a napít.
Překvapení na konci dne
Během normálního dne bych se rozhodla zavřít ošetřovnu ve 4, reálně by se tak stalo v pět, následně by mě na cestě zastavili další (často dětští) pacienti, vrátila bych se je ošetřit, v 6 se dovalila na pokoj, dala si sprchu a doběhla s mokrými vlasy na nešpory v 18:30. Někdy kolem osmé bychom zakončili společný program večeří a následuje chvíle volna, případě čas na opravu testů apod. Pondělí však skýtalo další překvapení, zrovna když jsem po růženci řešila případ našeho nejmladšího obyvatele salesiánského domu. Šestnáctiletý tichý Dominik tak dlouho odmítal jakékoliv léky a vyšetření, až jsem mu po třech dnech diagnostikovala malárii (zajímavé, jak náhle ta horečka vyskočí, kdybych ho změřila o hodinu později, tak jsme se k správnému závěru dopracovali dřív… nu což). Z venku se náhle ozývá vzrušený výskok a výkřiky: “Had! Had!” Trochu zblednu a co nejklidnějším krokem přejdu ke stolu, kde už na mě čekají otcové a bratr s večeří. Po ujištění, že jsem dnes měla hrozný den a bratrově ustaraném pohledu: ‘Co s tou holkou dneska je?’ mi je vysvětleno, že se nemám čeho bát, kluci už vyběhli ven aby hada zabili. A taky že jo, za chvíli je vidím vítězně kráčet s kořistí zpátky do domu. Pozorní čtenáři již dobře vědí, že z hadů mám již od malička ohromný strach – od dětských nočních můr po protrpěné vyučovací hodiny s obrázky těch hrozných monster. Pravda však je, že jsem svému strachu nikdy nemusela čelit. Nikoliv doopravdy, tedy až doteď. Nevím, co se ve mně zlomilo. Možná to byla tíha celého dne, odhodlání, že nechci jít spát s pocitem naprostého selhání. Zvedla jsem se od stolu a opatrně se vydala nakouknout to místnosti, kde se kluci shlukli kolem mrtvoly ztělesňující mou fobii. Nadskočila jsem, když se ke mně Bono náhle s hadem přiblížil, ale rychle pochopil závažnost situace a vzdálil se ven do noci. Opatrně jsem ho následovala. Vysvětlila jsem mu, jak se věci mají a on souhlasil, že mi pomůže.
Krůček po krůčku se přibližuji a prohlížím si hladké dlouhé tělo, které má obtočené kolem svých rukou. Postupně mi ukazuje hada ze všech úhlů a já racionalizuji celou situaci – stvoření neurčité hnědé barvy měří asi 1,3 m, v průměru má tak 4 cm. Fascinovaně pozoruji, jak se mu ještě škube ocas. “Je jedovatý?” Ptám se. “Ano, ale nevím, co je to přesně za druh.” Odpovídá Bono. “Jak jsi ho zabil?” Pokračuji ve výslechu. “Vzal jsem ho kamenem po hlavě, ale ještě se hýbal, tak jsem ho chytil za ocas a praštil s ním o strom. Dotkni se ho.” Stojím přikovaná na místě, nedokážu se pohnout, ani utéct, ani udělat krok vpřed. Pomalu, velice pomalu natahuji ruku a náhle se dotýkám lesklých šupin. Cítím, jak se celá třesu a na čele mi vystupuje pot, ale pokračuji a po chvíli si poprvé v životě hladím hada, i když mrtvého. Ke stolu se vracím svobodná.
