Stále se tady něco děje a plánují se spíš minuty než dny… vzkazují manželé Marčíkovi ze své indické „mise“.
Podruhé zdravíme z Indie! Sedmý den k odpočinku není k zahození a čas je věc velice relativní, což si tady každý den ověřujeme. Jsme hrozně rádi za ty neděle, které nám ten čas dávají. I když, popravdě, my tady neděle máme ve čtvrtek, ale to je stejně jedno, poněvadž čas je relativní a hlavně, že se máme rádi.
Bydlíme v pokoji s nápisem Sick room a celý proběhnuvší měsíc to vypadalo, jako by náš pokoj pohltil i zbytek Hospetu a pomalu a účinně ho stravoval. Otcové i děti prodělali nachlazení, teploty, Eliška měla zánět v uchu a já ulehl s horečkami. Každý měl svoji chvíli slávy. Za nic z toho samozřejmě nemohl náš pokoj, ale změny počasí. Teploty tu k ránu začínají klesat pod 20 stupňů, takže je čas nasadit si čepice a rukavice. Aby nedošlo k omylu, mluvíme o teplotě nad bodem mrazu, ale jelikož tady po celý rok bývají konstantní teploty přes 30 stupňů, v letních měsících (duben, květen, červen) přes 40 stupňů, dávají všem tyto ranní změny zabrat. Do toho si na zesláblých tělech rádi pošmáknou komáři, takže je možnost vyhrát i lepší nemoc, jakou je třeba malárie, chickengunja a nebo horečka dengue. Tu si vylosoval otec Jesuda. Na začátku ho proradným chvatem dostala Dengue na lopatky, ale v druhém a třetím kole už na ní byl připravený a teď úspěšně finišuje.
Kromě nemocí nás tento měsíc, navštívilo i množství otců, bratrů, sester a nějaký ten dobrovolník. Nikdo z otců, bratrů a sester s námi nebyl pokrevně spřízněn, ale to nám nevadilo, stejně jsme se k nim chovali hezky. Jediný kdo s námi byl spřízněn, byl dobrovolník Petr z Irska, což je, jak nyní vnímáme, skoro doma. Každá návštěva samozřejmě zasluhuje pořádnou oslavu s tancem, hudbou a proslovem, takže bylo veselo. Kromě těchto oslav byly v tyto dny i svátky celostátní, kterých bylo taky požehnaně, takže nám připadalo, že se slaví furt. Dokonce jsme měli v jednu chvíli pocit, že se začínají slavit i dny ve kterých na programu žádný svátek nebyl. Slavit se nejspíš začalo právě pro tuto jedinečnost.
Kromě večírků, jsme i s dětmi. Abyste si neřekli, že se tu jenom flákáme. I když, co to znamená flákat se? Abyste věděli, na skloňování tohoto slova jsem přeborník a to se můžete zeptat kohokoli, kdo mě zná, potvrdí vám to. Nejlíp mě zná Eliška, tak se ptejte hlavně jí. A právě proto, že jsem odborník na slovo vzatý, mohu prohlásit, že to žádná flákárna není. Účastnit se oslav je pěkná dřina a tak velice rádi utíkáme do Snehelaji, kde se s dětmi cítíme jako doma. Přes vyučování se učíme, o přestávkách si hrajeme a mazlíme (s dětmi), v čase oběda jíme a po vyučování si zase hrajeme, nebo chodíme na krátké výlety (všechno samo sebou s dětmi.) O sobotách jsme zavedli změnu a místo učení si kreslíme, malujeme, žonglujeme a začínáme vyrábět loutkové představení na vánoce. Zatím pracujeme s loutkami, které jsme dovezli. Od příštího týdne snad začnou děti vyrábět loutky samy. Je jich hodně a hádají se. Myslím tím děti, které se hádají. Loutek je málo a mlčí. Taky si tu chceme zařídit hudebku, abychom to mohli s dětmi pořádně rozjet. Trošku rock-and-rolu by tady prospělo. Tedy, rozhodně by to prospělo mně. A kromě toho že jsem flákač, jsem i sobec, takže si to dělám pro sebe, ale děti to baví. Na druhou stranu, v přípravném kurzu jsme byli poučeni, že jim nemůžeme dát víc než svůj čas a sebe, tak to děláme, jak nejlíp umíme.
Je toho ještě hodně, co bychom mohli napsat. Třeba to jak jsme při cestě do nemocnice sv. Františka, náhodou, při neustálém přejíždění hromádek něčeho, co leželo na silnici a dříve dozajista rostlo na poli, objevili místní způsob mletí obilí. Nebo jak mě po prvním vystoupení prosili, ať udělám ještě nějaké kouzlo a já nechápal proč, jelikož jsem trochu žongloval a pak si hrál z loutkou Geppetta. Až pár dní po té nám svěřili, že kouzlem bylo myšleno to rozpohybování loutky. Je pravda, že mi bylo divné, proč jsou i dospělí trošičku vykulení a malinko se bojí, jenže to jsem tehdy připsal svému zevnějšku a dál to neřešil. A tak děláme zázraky. Teď se snažíme proměnit vodu ve víno. Moc nám to nejde. Zatím se nám to povedlo jen naopak.
Jsem moc rád, že jsme tady. Jsem rád za každý den, který nám přináší něco nového a i za chvíle kdy se neděje nic a my máme čas to nové vstřebat. Jsme tady jednasedmdesát dnů. Před třiceti dny jsem si myslel, že už začínám chápat sebe a své okolí a teď se těším na další měsíc, který mi to, co si myslím, zase vyvrátí. Když jsme vyráželi, myslel jsem si, že mi cizí kultury nevadí, že rozhodně nejsem xenofobní. Po nějakém čase, v prostoru, kterému nerozumím, jsem shledal, že toužím po společnosti, ve které bych se vyznal. Kde bych nebyl vystrašený. Kde bych si nepřipadal jako hlupák, nebo bych na oplátku hlupáky nedělal z jiných. To mi vydrželo nějaký čas, pak se to vytratilo. Zase jsem začal mít rád cizí kultury. Ne, na dlouho. Pocity veselí se střídají s úzkostnými stavy, jako na ruském kole, kde si užíváme překrásné výhledy na svět, ale i bolesti žaludku vyvolané strachem z výšek.
Jeden den, jsem se vracel sám ze Sneheláji, kde jsem měl, zrovna jednu z těžších chvilek. Děti řvaly a já nebyl sto je něčemu naučit, natož je nějak uklidnit. Byl jsem unavený z cizích jazyků a z nedorozumění, které jejich nesprávné používání vyvolává. Únava cestou přešla v agresi. Málem jsem začal křičet na ten zmatek kolem. Okolo šesté hodiny je totiž na ulici nejvíc lidí. Doprava se neřídí pravidly… leda dvěma: „Pravidlo silnějšího“ a pravidlem „Chce to klid a chladnou hlavu“ a tu já neměl. Chtěl jsem být nepříjemný, a kdybych věděl, že někde v okolí žije nějaké společenství naštvaných Evropanů, hned bych za nimi odjel. Dojel jsem naštěstí domů, kde se na mě všichni smáli, dali mi teplý čaj a uklidnili mě. Píšu to proto, že je mi líto mého chování a ještě víc, je mi líto cizinců, kteří by chtěli, nebo musí být nějakou chvíli u nás. Na mě se tady totiž nedívají jako na blonďatého utečence, který je přišel vyjíst, okrást, zneužít a možná i něco horšího. Chovají se ke mně slušně, usmívají se na mě, zvou mě domů a dávají mi to nejlepší, co mají a já i přes to občas pociťuji strach a nejistotu. Jsem rád, že si to prožívám a doufám, že na to nikdy nezapomenu. Chci, abychom pochopili, že jsme si všichni podobní a že strach, ať už ho vyvoláváme nebo pociťujeme, nepřináší nic dobrého.
Vítek Marčík
