Čau lidi, od smažení bramboráků uběhlo už “pár dní”, tak jsem se konečně dokopal k dalšímu dopisu. Za tu dobu se tu udála spousta věcí…Tak trošku nedobrovolně se nám změnil prezident, nastalo období sucha, navštívil nás otec provinciál i regionál (salesián zodpovědný za daný region), ve vesnici zase dopadli nějaké zloděje (většinou to s nimi nekončí dobře), prolomil jsem tzv. jazykovou bariéru.

Přežil jsem hromadu dalších neméně zajímavých zážitků o kterých vám napíši více. Začnu zvesela, takže nemocí. Ač je to k nevíře, i v Africe může člověk prochladnout, přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži hned druhý měsíc. Musím rovněž zmínit, že většina onemocnění, projevujících se jako chřipka, je tu pokládána preventivně za malárii. Pro mě to znamenalo návštěvu nemocnice, kde vám zkušený doktor, místo vpichu pro odběr vzorku na test, vydezinfikuje suchým žmolkem vaty, utrženým z ještě většího žmolku, povalujícího se na zaprášeném stole (hned jsem věděl, že jsem v dobrých rukách a byl jsem o poznání klidnější). Nicméně testování jsem přežil a o hodinku později už byl zpět v komunitě, vybaven paraleny, vitamíny a vším možným…. malárie to nebyla. Tím ale tyto radosti neskončily, o dva dny později, když se můj stav nelepšil, otec administrátor rozhodl, že mě vezme tentokrát do jiné nemocnice, při diamantovém dole firmy Williamson Diamonds, něco málo přes hodinku cesty autem.

Přivítání jak má v nemocnici být… alespoň v té Tanzanské

Dojeli jsme k hlavní bráně, kde nás přivítal velmi příjemně se tvářící pán v kanadách, s brokovnicí u boku. Naštěstí angličtina nebyla problém (u brány jsme totiž zůstali jen já a Jirka, otec jel zaparkovat auto) a dostali jsme se dovnitř. Paní doktorka byla bývalá studentka v Don Bosco secondary school. Po výměně přátelských frází ve svahilštině/angličtině se pustila do mého vyšetření. Ukázalo se, že mi byla předepsána špatná antibiotika (zdravím profíky z Bugisi hospital). Dostal jsem také injekci do míst kam slunce nesvítí a jelikož vůbec nebolela, tak jsem se s Jirkovou pomocí odbelhal zpět k autu. Jináč se tu točí různé virózy a protože jsou zdejší obyvatelé komunity ohleduplní a starají se o zdraví své i ostatních, schytají to postupně všichni. Za zmínku stojí ještě setkání s místním broukem – vetřelcem z hororu – chodícím pytlíkem s kyselinou. Zrovna jsem okopával salát, když najednou cítím pálení a svědění v oblasti ohbí lokte, kouknu a všude puchýře. V pokoji jsem to napatlal dezinfekcí a panthenolem na zklidnění. To, že jsem rozmáčkl tu potvůrku mi tehdy známo nebylo (až později mě poučili otcové). Za pár dní puchýře zmizely a vše se zdálo být v pohodě, jenže ouha, nárazově mi teplota vystřelila nad 38 stupňů, dostavily se bolesti celého těla (bylo mi jak při metle mužů – rýmičce). Ještě více než z horečky se mi orosilo čelo, když otec rektor nařídil výjezd (hádejte kam) do Bugisi. Opět mne čekala “dezinfekce” suchou vatou, přesvědčování (nejspíš zdravotního bratra), že mám dnu a hodinová prodleva mezi odběrem a výsledkem testu. Následná konzultace s doktorem byla nad očekávání. S kamenným výrazem mi hlásil, že nemám malárii, to je snad dobře ne? Říkal jsem si, tak proč tak divně čučí? Máte otravu krve! Prvně mi to nedocházelo, tudíž jsem se ještě dvakrát zeptal a opravdu, nešlo o omyl, či vtip. V nemocnici naznali, že se mnou nemůžou nic dělat, tak mi s sebou do komunity nabalili širokospektrální antibiotika, která jsem do sebe sypal v koňských dávkách, opět vitamíny a Paralen na teplotu. (Píši tento dopis, tak jsem asi dostal antibiotika dobrá). Myslím, že o nemocích a místním zdravotnictví bylo řečeno už dost, z jiného soudku tedy.

Krokodýly jsem zatím nepotkal

Monotónní práce na farmě (vzhledem k rozloze polí a počtu pracovníků je to opravdu nekonečné) mě donutila pohlížet se po jiných činnostech. Čas od času se vypravím buď sám, s Jirkou, nebo s pár zvědavými studenty či aspiranty na ryby. V rybníku je voda čistotou horší, než v létě na Pryglu, ale nevadí, dokonce jsem tam i jednoho studenta naučil plavat (ne, neshodil jsem ho ze břehu). Jen je třeba dávat pozor na hady, kteří už nám taky při koupání kolikrát dělali společnost a kdosi nás varoval i před krokodýly (nohy i ruce zatím mám, tak asi pohoda). No, zpět k rybaření, podařilo se nám sehnat ve vesnici pár háčků a šňůru/vlasec, nakonec jsme přišli na to, že tyto rybářské potřeby jsou k dostání skoro v každém obchůdku (poprvé jsme museli projít skoro celou Didii). O červy na návnadu na poli nouze nebyla. Co jsem vypozoroval, tak jsou tu 3 druhy ryb, malé, o velikosti několika centimetrů, ty se smaží, případně zalévají omáčkou z rajčat a čehosi, střední, těch je nejméně, ty vypadají jako okouni, ale bez proužků a nakonec sumci ( přikládám foto největšího úlovku – necelý půlmetr). Našim kuchařkám vždy přijde velmi vtipné, když donesu, vykuchám a někdy i uvařím jednoho, nebo dva sumce, nevím proč, ale vždy se mohou smíchy potrhat (mluví jen svahilsky nebo jazykem kmene Sukuma). A když už je řeč o vaření, po bramborácích toho přišlo a přijde celkem hodně. S Jirkou zdatně spolupracujícím, jsme vařili gulášek (povedlo se nám sehnat hovězí kližku u řezníka), pekli maso, štrůdl, smažili řízky, vařili pudink, opékali vepřová žebírka, pro velký úspěch vařili guláš i podruhé, smažili klobásky na kari, experimentoval jsem s místním kořením a tak dále, kdo mě zná, ví že já su prostě přes ten žvanec . Také jsme tu oslavili mé 23. narozeniny. Koupil jsem čuníka. Maso jsme dojídali 2 dny. Otcové mě překvapili dortem, který byl parádní a přes noc záhadně zmizel, ale aspoň kousíček jsem měl a na fotce taky vypadá dobře, však posuďte sami. Studenti tráví většinu volného času sportem (mí známí se asi pousmáli). Sem tam si zahraji volejbal nebo baseball, na jejich sprintování po fotbalovém hřišti jednoduše nejsem stavěný. Ovšem i sem do Tanzanie se mi doneslo, že začalo hokejové mistrovství. Podařilo se mi několik studentů zasvětit do této zvláštní hry, kde hráči nosí brnění a létají po bílém hřišti v divných botách (někteří už hokej znali, byla tu i taková pozemní verze, ale byla ukončena z důvodu častých zranění). Bohužel toto MSko nebylo jedno z těch slavných, ale tak snad příští rok. V posledních dnech mě uchvátila místní stolní hra, já jí říkám víčkovaná, studenti padminton. Atmosféra utkání v této hře se rovná atmosféře samostatných nájezdů Česko/Rusko. Prsty se pinkají víčka od pet-láhví do dírek v rozích stolu/herní plochy. Velké množství lidí by nečekalo, že v Africe se bude dařit takovým rostlinám, jako je rýže nebo třeba vodní meloun. I komunita Dona Bosca vlastní velké rýžové pole a zrovna v těchto měsících probíhá sklizeň. Člověk se brodí blátem a zubatým srpem uřezává jeden shluk stonků za druhým, poté se rýže na rozprostřených plachtách doslova vymlátí a napytluje. Společníky při této činnosti nám jsou hadi, fialoví krabíci, vodní pavouci a parazité co se zavrtávají pod kůži. Mimo rýžové pole už jsem byl také několikrát nucen ve velice spěšném tempu vyklízet prostor před esovitým pohybem v trávě, jen několik desítek centimetrů od mojí nohy. Co dodat, nuda tu není. Pár dní nazpět, když studentům začaly prázdniny, jsem se pustil do dvou projektů, první už je hotov a druhý je zhruba na půl cesty. První je o tom, že se nám tu v komunitě ošklivě psychicky zhroutilo několik studentek, tak jim pro radost šiju z pestrobarevných látek jednoduché batohy (takové ty vaky na cvičební úbor) a plním je pár drobnostmi, jako bonbóny, lízátky, čokolády, voňavými mýdly… Pomáhá mi otec rektor, který je dle mého přání soukromě a anonymně předává, aby nevznikaly kdovíjaké problémy (nechtěná vděčnost, označování studentek s potížemi…). Druhý, rozsáhlejší projekt vymyslela moje mamča. Jedná se o dlouhodobou sbírkou zajištění hygienických potřeb pro studentky, jež si je nemohou dovolit. Zatím je to jen zevrubný plán který postupně ladíme s otci salesiány, sestrami z dívčího hostelu, školní zdravotní sestrou a rodinou. A aby to nebylo stále jen o holkách, mám v hlavě i jeden klučičí projekt, ale ten si nechám do příštích dopisů. Ahoj (P.S. Doufám že při tomto tempu výměny ministrů nedojde řada na mě.) Držte se lidi.