Průběh Velikonoc v zambijském City of Hope vám ve svém pátém dopise živě líčí Anička Šenovská.
Zdravím domů, Čas tady začíná utíkat nebezpečně rychle. Nedávno jsem počítala, že jsem v půlce pobytu, teď už to jsou jen dva měsíce. A teď k významným událostem proběhlých v posledních dnech. Především tu byly Velikonoce. Ve čtvrtek večer, po mši, jsme jako veškeré osazenstvo City of Hope zasedli k obřadní židovské večeři. Dosti improvizované, dlužno říci. Četly jsme text z papíru, který sestával o připomnění, jak židovský národ opustil Egypt, do toho jsme obřadně na povel zapíjely červené víno (džus), ujídaly nekvašený chléb či jedly beránka (hovězí). Máčely jsme hořké byliny (salát) ve slané vodě, zdravily jsme se s ostatními u stolu. Bylo to dlouhé, ale pěkné. Po večeři jsme se přemístily do kaple k adoraci. Velký pátek byl takový poklidný, tichý, dopoledne jsme se šly podívat na představení o umučení Krista, kde hrála mládež z naší farnosti (všechny hlavní role měly naše holky ze City of Hope – kromě Ježíše), odpoledne klasicky mše. V sobotu jsem si neodpustila nedodržení hlavní velikonoční tradice v mé rodině – upéct mazanec a ještě přede mší ho celý sníst (ještě teplý je totiž nejlepší). S pomocí ostatních dobrovolnic byla tato tradice dodržena. No a mše byla zajímavá. Především proto, že začala v sedm večer a skončila deset minut před půlnocí. Jen čtení zabrala dvě hodiny, navíc se na ně jen sedělo, byla tma, a já sledovala naše holky, jak spokojeně podřimují přitulené k sobě. Bohužel se nezpíval onen nejkrásnější žalm „Haleluja“ a ani varhanní sólo taky pochopitelně nebylo. Zato se konečně vytáhly bubny a lidi při „Sláva na výsostech Bohu“ půl hodiny tancovali a radovali se. Do toho naběhly mladší cérenky v bílých družičkovských šatech a tancovaly před oltářem či doprovázely průvod s dary. S délkou a vším tím tancováním to byla docela náročná mše. V neděli jsme měly slavnostní oběd, kdy jsme si z příloh mohly vybrat mezi nshimou, rýží a brambory (ty jsou tady obzvláště velký luxus). Každý dostal velikonoční čokoládku, muffin, zmrzlinu, uvařené obarvené vajíčko a navíc ještě dáreček. Já jsem dostala tričko Calvin Klein, tentokrát i ve správné velikosti (na Vánoce jsem byla podarovaná XS, takže z toho nic nebylo), nejvíce rozšířená značka mezi zdejším obyvatelstvem, doma bych se toho nedoplatila, tady se to rozdává po haldách zadarmo. A pondělí bylo moc super. Pěkně jsem se dospala a poprvé v životě jsem unikla oné hloupé české tradici. S Polkami jsme upekly pizzu a papaly jejich koláč mazurek, velká dobrota. Teď nám zrovna skončil další trimestr ve škole. Opět psaní testů s mými žáky a nestíháček a honění všeho na poslední chvíli, jako obvykle. Zvláště, když nám nefungovala elektrika každý den od 6 do 14, a testy se nemohly psát, ani tisknout. Nicméně kýžené volno konečně přichází, postupně jsme všichni dobrovolníci ke konci trimestru onemocněli či někteří měli migrénu, dle mého známka, že volno už opravdu potřebujeme. Pro mě to znamená za dva dny se šesti Polkami paštikářská výprava na Zanzibar, hurá! Anna P.S. Posílám fotky, jak pečeme vanilkové rohlíčky (o tři měsíce později, musela jsem se zbavit vlašských ořechů) a jak večer studujeme.
