Všechno to začalo jednoho sobotního dne. Je to jediný den, kdy mám volno, vyrazila jsem po obědě s jednou slovenskou dobrovolnicí, která tu byla na 6 týdnů, do města. Když jsem se vrátila do Langaty, byla už téměř tma. Překvapilo mě, že děti ještě stále nejsou zpátky. Hodin přibývalo a středisko zůstávalo stále ponořené v tajemném tichu. Pak se otevřely dveře našeho dobrovolnického domu. “Ahoj Ann, jak se máš?” “Dobře”. “Ann, kde jsou děti? Ještě se nevrátily?” “Ne.” “A kdy se vrátí?” “Nikdy.” “Nikdy?” Vyhrkla jsem s naprostým překvapením. “Nikdy. Všechny byly přeloženy do Kuwindy. Během následujících týdnů budu chodit do terénu a hledat nové děti na ulicích, které pak nastoupí sem do Langaty.” Zatímco se probírám z šoku, kolegyňka odchází na pokoj a mé srdce zaplavují smíšené pocity. Vždyť jsme se spolu ani nerozloučili. Chtěla jsem je vzít na výlet z ušetřených peněz, měli jsme spolu rozpracované aktivity… Zapínám notebook, aby aspoň hudba prolomila to zvláštně mrazivé ticho. Tak tohle je pocit matky, když jí “vyletí děti z hnízda?“      “Jane, co bude teď za program? Jane, mohla bys mi zase zašít kalhoty? Jane, máš s sebou lepidlo na boty? Jane, honem, Iten si odřel kolenu a teče mu z něho krev. Jane, jak se jmenuje tenhle bratr? Jane, proč si s náma velcí kluci nechtějí hrát? Jane, můžeme jít s tebou na zahradu? Jane, budeš tady spát, tak jako my? Jane, proč tu nezůstáváš přes noc? Jane, přijdeš zase zítra?” První dny a týdny byly plné objevování a otázek. Tak, jako naši kluci, i já byla v Kuwindě prakticky nová. Neznali jsme denní režim, pravidla, zodpovědnosti jednotlivých pracovníků, vztahy a nevztahy, psaná i nepsaná pravidla a možnosti, či nemožnosti. A tak jsme je společně s klukama objevovali. Byly to moc pěkné dny plné překvapení a nových možností, které naši kluci neznali.    V Kuwindském středisku vedou salesiáni základní školu s internátem pro naše bývalé street kluky a pro chudé děti z maličkého Kuwindksého slumu, nedaleké massaiiské maňaty (vesničky)… Dochází sem tak i děvčata a chlapci, kteří žijí v rodinách a které snad neprochází tak těžkými životními zkouškami, jako děti na ulici. Bylo zvláštní pozorovat, jak rozdílní jsou, jak rozdílně si hrají, jak rozdílně se k sobě chovají… Můj den v Kuwindě začínal velkou přestávkou, kdy mě čekal uvítací ceremoniál. Když jsem se posadila, abych si s některými hrála stolní hry, dětskou říkanku “Vařila myšička ugali” (trochu jsem si ji upravila na zdejší poměry a všude zažívá obrovský úspěch), nebo si povídali, hned jsem měla hlavu plnou čokoládově hnědých prstíků zaplétajících mi malé copánky a aspoň jedno dítě na klíně. Po obědě měli mladší děti volno, a tak jsme společně hrávali drobné hry, hledali chameleony, řádili na pískovišti – volejbalovém hřišti, podnikali vzdělávací exkurze do zahrady a farmy, pozorovali selátka, hladili si telátka, chovali králíky, napodobovali volání krocanů, učili se poznávat zeleninu… a hledali odpovědi na nejrůznější otázky ohledně chovu hospodářských zvířat, až se naši zahradníci a hospodáři s překvapením divili, jak velký zájem děti o farmaření mají. A tak mi jeden den vedení řeklo, abych si vybrala 10 kluků, s nimiž bych mohla pracovat každý den na zahradě a vedla pro ně zahradnický kroužek. Radostí bych je nejradši objala. Konečně můžu naše děti něco naučit, předat jim nějaké vědomosti a dovednosti. Konečně se kluci mohou cítit užiteční a hodnotní. Konečně můžou vidět plody své práce a mít zodpovědnost… Mezi kluky se zpráva rozšířila velice rychle a brzy jsem měla přetlak zájemců. A tak se stalo, že za mnou jednoho dne Viklef přišel a s hlubokým uznáním a zároveň i vděkem mi řekl, že ta naše zahradnická skupina skutečně krásně pracuje, že tak šikovné zahradníky tu ještě neměli. Když mi pak řekl, že mě ti kluci obdivuhodně poslouchají a že je vidět, že mě mají skutečně rádi, měla jsem co dělat, abych potlačila slzu vděku, dojetí i radosti v koutku. Celou tu dobu, co jsme byli spolu, člověk tak nějak podvědomě vnímal, že ho kluci mají rádi a že ho přijali mezi sebe jako sestru a kamarádku, ale když to slyší z úst “vnějšího pozorovatele”…        Jiné ráno za mnou přišel pan ředitel: „Jane, potřebujeme tvoji pomoc. Malí kluci si neumí prát pořádně oblečení, čistit boty a mít pořádek ve věcech. Každý den po škole dostaneš klíče od jejich ložnice a naučíš je, jak se starat o svoje věci.” A tak se i stalo. Dostala jsem oficiální povolení vstupovat na klučičí ložnice a společně jsme se s klukama učili, jak být frajery za všech okolností. Konečně jsem jim mohla vysvětlit, že ty ponožky musí napřed otočit, protože když je budou prát z rubu, zůstanou pořád špinavé. Že košile jsou nejšpinavější na rukávech, za krkem a na břiše, a že když to oblečení smuchlají dohromady s mýdlem, aniž by drhli ta ušmudlaná místa, že ta špína jen tak nezmizí. Konečně jsem mohla učit jednoho po druhém a povzbuzovat je. Počáteční strach kluků, který si donesli ještě z Langaty, brzy opadl, a než končila má dobrovolnické služba v Kuwindě a já se vrátila do Langaty k nově příchozím dětem, naši kluci už věděli co a jak.    Chtěla bych se s vámi rozloučit myšlenkou, že všechny vaše přání a tužby, které Bohu předkládáte, On skutečně slyší. A tak i mě, stejně jako onu Pannu, o které se praví ve slavném růženci, který jsem se tak často modlila, vzal na nebe. Nairobské nebe. Vzal mě na místo, kde jsem si mohla dobrovolnickou službu skutečně užívat, radovat se s dětmi i komunitou, milovat a být milována bez strachu, bez obav, bez nenávisti, bez násilí… Vzal mě na nebe, abych kousek z toho nebe pak po měsíci mohla přinést i do Langaty, která tolik potřebuje lásku. Vaše Jana