Přečtěte si, jak se měli Anna a Martin v mexickém vězení.
Trochu jsme si přispali, protože přípravy na Štědrý den byly náročnější než jindy. My a Alma a Lupita (naše mexické spolu-dobrovolnice) jsme plánovali celé tři dny. Přeplánovávali. Měnili. Abychom pak znovu plánovali a přeplánovávali (vedení věznice nám totiž tak dvakrát denně volalo, aby nám oznámili nějakou změnu). A také jsme nakupovali. Dárky a sladkosti. Sladkosti a dárky. Jídlo a sladkosti. Balíčky a pytlíčky na sladkosti. Mašličky na balíčky. Mašličky na pytlíčky. Vánoce se totiž tady, milí a vážení, nesou nikoli ve znamení dárků, ale dobrůtek. Taky jsme sháněli vánoční ozdoby a výzdoby, karaoke a trampolínu a 80 triček šedé barvy a 160 ponožek a velkého žlutého Pikačua. Také jsme malovali vánoční strom a střihali hvězdičky a šili boty do roboty (na dobroty). A hlavně jsme promýšleli, jak nejlépe strávit tento den a kousek následujícího se 70 klukama, dvěma holkami a 35 členy ochranky.
Ráno jsme, jak už jsme avizovali na začátku, vstávali později. Kolem deváté jsme se vykutáleli z postele na snídani. Cestou jsme si prozpěvovali vánoční koledy. V lednici jsme ulovili čokololádový dort. Postupně se za námi přišoupaly ještě Alma a Lupita. V pyžamech. Kolem jedenácté začínáme plnit náš mikrobůsek a vyrážíme. Přes pár komplikací způsobených tradičním (ne)plánováním našich kamarádů (alias v jednu tam musíme být se změnilo na v jednu patnáct se vyráží, nebo ve dvě vás vyzvednu a půjdeme na oběd, který se nakonec nekoná) konečně dorážíme do cíle vězení – Cersai, neboli „Centrum pro sociální reintegraci mladistvých delikventů”.
Jsou tři hodiny. Čeká nás den ve vězení. Už jsme tu skoro jako doma, jezdíme sem na návštěvu zhruba jednou, dvakrát týdně. Tentokrát ale máme věcí plné auto a tak já a Anna zajíždíme s autem do brány věznice. Brána se za námi zavírá. Vykládáme náš náklad. Pět strážníků a pes nás při tom pozoruje. Podle námi předem zaslaného seznamu kontrolují naši výbavu, vše si natáčí na kameru. Pes drogy nenachází. My sebou na celý den a noc můžeme mít jenom deku a kartáček na zuby. Telefon a fotoaparát ne (proto nemůžeme ukázat žádné fotky z vězení).
Přicházíme do sálu, kde na nás čeká našich 35 kamarádů. Nejmladším je kolem patnácti, starším i víc než nám, kvůli bezpečnosti nemůžeme mít nakonec program se všemi. Po krátkém přivítání rozdělíme všechny do čtyř skupin a jdeme si hrát. Hrajeme si a hrajeme. My máme radost, oni mají radost. Nebo se tak alespoň tváří.
Před mší každý píše dopis své rodině. Přišli i někteří dozorci a někteří asi i dobrovolně. Mše byla krásná. Jistě by svou krásou a dojemností mohla hravě soutěžit s kdejakou půlnoční v naší domovině a tak nesmutníme. Náš padre salesián ji zahájil odpuštěním hříchů pro všechny přítomné. I když má už dávno odcházet na jinou mši, nikam nespěchá, a tak si nějak po mexicku užívá přítomnosti.
Nadchází přípravy na večer. My dva jsme v kuchyni v touze režírovat přípravu večeře. Hamburgery s hranolkama, o které nás kluci prosili. Mysleli jsme si, že jim budeme říkat, jak co dělat, ale je to přesně naopak. Stojíme v kuchařských čepičkách a pobaveně koukáme, jak se všechno krájí, hýbe smaží a peče bez jakýchkoli našich zásluh. Martin nakonec našel své místo u omáček. Anna vkládala rajčátko. Alespoň máme čas na to se smát. Mezitím se připravuje a zdobí jídelna. Hudba nechybí, občas někdo i něco zatancuje, nebo zazpívá.
Před večeří přichází na řadu Posáda, což je mexická tradice připomínající putování Marie a Josefa do Betléma. Nejdříve zpíváme píseň o tom, jak hledají místo na přespání a poté rozbíjíme tradiční Piñaty, ze kterých se vysype hromada bonbonů, na kterou se všichni vrhnou.
Protože je ještě čas a večeře se trochu zpozdí, hrajeme společenské hry a povídáme si a pojídáme popcorn. Někdy až třeba skoro zapomeneme, že jsme vlastně ve vězení.
Nicméně si to uvědomíme ve chvíli, kdy je večeře tak krátká, že ji někteří nestihli ani dojíst, rozhodně ne ti, co stáli ve frontě poslední. Všichni odchází spát s balíčkem sladkostí a plus samozřejmě mašličkou. Zůstáváme sami. Kluci z kuchyně nám nadšeně ukazují, kam pro nás schovali hamburgery a starostlivě se doptávají, zda-li máme dost a nabízejí své jídlo. Dojíme a jdeme do našich pokojů.
Je noc a my procházíme osvětlenými uličkami tvořenými plotem ze všech stran. Potkáváme pár lidí z ostrahy. Přece jen je to trochu divný pocit, procházet se tu takhle v noci. Ostraha je dneska milá a ukazuje nám místa, kde budeme spát, strachuje se, jestli nám nebude zima a přeje dobrou noc. Pobaveně zjišťujeme, že nemáme telefon s budíkem na ranní vstávání, a tak ještě vylézáme s prosbou, zda-li by nás někdo v šest ráno neprobudil. Pobavený úsměv přelétl pánovi z ostrahy na rtech. Ať prý se nebojíme, že nás vzbudí. Úsměv jsme pochopili hned v pět ráno, to totiž byl všeobecný budíček, a od té doby se ozývalo šramocení a rachot.
Před spaním si hrajeme na Santa Clause (místní variace na Ježíška, nicméně někde v Mexiku nosí ještě dárky i Tři králové). Balíme 75 dárků. Triko, ponožky, spodní prádlo a čokoláda. Vše v šedé barvě. Čokoláda snad tedy ale nikoli. Trochu protestujeme, další mašličky nám připadají zbytečné, nicméně Alma a Lupita sveřepě prohlašují, že je to jenom otázka naší lenosti. Zabere nám to dvě a půl hodiny a trochu u toho usínáme, ale nevadí. Hřeje nás u srdce, že jsme opravdu na každý dárek umístili mašličku, ba dokonce, že se nám podařilo je zabalit do tvaru bonbonu. Který má, abyste věděli, mašličky dvě!
Ráno je nálada trochu pokleslá. Oba jsme nemocní a unavení, vstáváme v šest, nicméně moc jsme toho nenaspali. Nandaváme rychle všechno oblečení, protože je hrozná zima a jdeme pomoci do kuchyně s přípravou snídaně. Zase jsme však přišli s křížkem po funuse, protože kluci už mají vše hotové, a ještě k tomu se nám smějí, že vypadáme dost rozespale, ač UŽ je 6:30! Když obhlížíme situaci, kluci se tváří hrdě a hned nám přinášejí ochutnat. Vánoční tamales (masovokukuřičné těstíčko v kukuřičném listu, viz recept ke stažení) jsou již skoro ohřáté a čokoláda se připravuje. Opravdu jsme tu moc rádi.
Snídaně je opět rychlá. Vánoční koledy z reproduktoru, tamales, lívance, čokoláda a náš vánoční dárek. Loučíme se. Kluci a dvě holky se smějí a mávají, mávají i strážníci.
Byly to neobyčejné Vánoce, plné radosti z darování a nečekaného dostávání.
Anna a Martin Herdovi
