Štědrý den je na sklonku a my kráčíme temnou nocí do vedlejší vesnice na vigilii. Doufám, že cestou nepotkáme hyeny. Nad námi se rozpíná nebe poseté spoustou hvězd. Jdeme po písčité cestě, je teplo a ticho. Takhle nějak možná mohla vypadat první vánoční noc. Kdo ví.

Ve vzduchu visí tajemství. Ale vnější pozorovatel by zřejmě nepoznal, že jsou dnes Vánoce. Pracovali jsme na poli a dělali vše obvyklé jako jiné dny. Jen účet v bance mi příhodně ten den podepsala paní Happiness Emmanuel – štěstí a Bůh s námi. Vánoční vigilie je sloužena pod velkým altánem s plechovou střechou. Kostel je pro farníky malý. Během mše se rozhlédnu kolem. Přede mnou sedí štěbetavé děti. Celé ušmudlané a v roztrhaných šatech. Ale tváře jim září. Vánoce mezi chudými. Tak to má být. Jsem na správném místě. Díky za to. Mše je veselá, děti mají připravené divadlo. Dokonce zazpívají i Tichou noc ve svahilštině.

 

Některé tradice je dobré udržovat

Hlavní svátek je nicméně zítra, tedy 25. prosince. V Tanzanii mají jiné tradice než u nás. Mezi mé oblíbené patří ta, že na Vánoce mají být nové šaty. Samozřejmě jsem nemohla zůstat pozadu, a tak jsem si nechal z kitange (africké látky) také jedny ušít. Když jsem si je oblíkla na vánoční mši, sklidila jsem v nich nejedno Unapendeza! (ve svahilštině: Jsi krásná!)

Nic  nepřijde nazmar

A naši studenti? Kluci se dnes na mši nevypravili. Dostali od otce rektora kůzle. Živé. A tak mají plné ruce práce. Nejdřív podříznout, potom stáhnout z kůže, vybrat vnitřnosti, naporcovat. Trochu hloupě si připadám poté, co ukážu na jeden orgán s otázkou, co to je. Na to student orgán zvedne do vzduchu. Přesněji jsou to dva propojené orgány souměrného oválného tvaru. Výrazem tváře dám najevo, že není potřeba dalšího vysvětlení. Pochopila jsem. Kůzle bylo muž. A vidím, že žádná jeho část nepřijde nazmar. Aspoň že tak. Dál už se radši neptám, nechci vypadat, jakože jsem úplně mimo, co se vnitřností a porcování zvířat týče. Chápe… A tak vaříme a vaříme. K tomu nám na plné pecky hraje africká moderní hudba a my tančíme jako o život. Nebo spíš… tančíme pro Život. Jsou to krásné Vánoce. Na Štěpána je tzv. boxing day, čas na dárky. Po ranní mši se spoludobrovolnicemi klukům rozdáme nachystaná překvapení. Mně dárky pomohl vybrat Avitus, denní student a můj kamarád z Didie. Po nákupech mě pozval domů na návštěvu. Jeho maminka je těhotná a dítě očekávají každým dnem.

 

Velká důvěra v dobrých rukou

Hlavní sváteční dny pomalu odeznívají, ale konec prázdnin si s dětmi užíváme. Otec rektor navíc získal dojem, že mám umělecký cit všeho druhu a tak mi svěřil výběr nových květin do naší zahrady. Skutečnost, že mi doma zpravidla nejdéle vydrží květiny řezané, radši nezmiňuji. Nakoupili jsem růže, hortenzie, tůjky a další porost, který netuším, jak se jmenuje. Vše jsme zasadili. Květinky zalévám a daří se jim dobře. Mám z nich radost. Když se ohlížím dnes zpátky, jsem za ty prázdninové dny opravdu vděčná. Práce bylo sice docela dost, ale byl čas i „jen tak spolu být“. Díky za to, tisíckráte.

Víra, vztahy, hodnoty

S novým rokem nám začal i nový školní rok. Škola opět praská ve švech, všude to šumí a program pro studenty, je nabitý na 150 %. Pravidla disciplíny jsou tu na naše poměry docela přísná. Pohodové prázdniny jsou už úplně fuč. A i mně začaly nové výzvy. Největší z nich je učení. Do toho jsem skočila přímo tak říkajíc po hlavě. Jedno ráno si tak sedím venku a přiběhne za mnou jedna studentka: „Miss, you have a class with us. Now! Father director told us!“ Mám hodinu a mně o tom nikdo neřekl? Paráda! Ať žije Afrika. Rychle zašátrám v hlavně, vymyslím nějaké hry a naběhnu do třídy. Máme hodinu náboženství. Ale o tom více někdy příště. Je to pro mě velká výzva, mám z toho trochu strach, ale jsem za to i moc ráda. Mluvit s mladými o víře, o hodnotách, o vztazích… Je to přeci jen velká výzva, nemyslíte? Petra Klašková