Po pár hodinách jízdy po místních komunikacích jsme „doskákali“ do malebné vesničky Thayong v horách. Zamířili jsme rovnou ke kostelu. Po bohoslužbě za námi chodili místní. Každý se chtěl pozdravit a hlavně vyfotit s s exotickými bělochy. Měli jsme pro to pochopení. Vždyť je to událost roku. A nebo něco víc?

Manipur, stát v severovýchodní Indii, jsme navštívili, protože zde SADBA za pomoci českých dárců financuje projekt zaměřený na vzdělávání učitelů. Naše výprava čítala nakonec jen dva členy. Mě, jakožto osobu zodpovědnou za dobrovolníky a Alana, českého salesiána, který nám pomáhá s přípravou dobrovolníků. Hned po příjezdu do Imphalu (hlavního města) jsme se zúčastnili závěrečných dní intenzivního učitelského výcviku. Otec Thomas, místní salesián, s námi také každý den vyrážel do okolních vesnic navštěvovat školy, se kterými v rámci našeho projektu spolupracujeme. Navzdory velké chudobě nás všude, kam jsme přišli, vítali a hostili ve velkém stylu. Jednu neděli jsme se vydali do malebné vesničku Thayong. Přivítání bylo velkolepé.

Indická besídka

Ochotně jsme s Alanem před kostelem pózovali všem zájemcům o fotografii. Byli jsme rádi, že se tentokrát vyhneme pódiu a velkým proslovům. Ale jak se říká – nechval dne před večerem. Po nějaké době se prostranství před kostelem vylidnilo. Všichni se odebrali do „farního sálu“. Nakonec tam pozvali i nás. Při našem příchodu celá vesnice povstala a začala radostně tleskat. Vlídně jsem se usmívala a kynula hlavou na všechny okolo, jak anglická královna, dej ji Pán Bůh věčnou slávu. Zatímco já se dívala po lidech, Alan už se chytal za hlavu. Na rozdíl ode mne hned zpozoroval, že jsme vedeni k pódiu, na jehož zadní stěně visí obrovský billboard. A na něm, světe div se, dvě známé tváře – má a Alanova. Ani jsem nemrkla a líbezně dál kynula na všechny strany. Nicméně uvnitř jsem byla značně v rozpacích. Přivítání takového formátu jsem nezažila ani v Africe.

Usadili nás na čestných místech a začal program. Nádhera! Čekalo nás několik tzv. items, krátkých představeníček, která jsou nezbytnou součástí každé oslovy (nejen) v Indii. Nejvíce se mi líbila ukázka tradičního kmenového tance, kterým vítají velevážení hosté. Poté jsme přišli na řadu, respektive na pódium, my. Ustrojili nás do místní módy a předali slovo. Ale nepředstavujete si to jako u nás, kdy čím kratší řeč, tím lepší. Tady je to přesně naopak. V takové děkovné řeči se hodí minimálně do nebe vychválit pohostinnost místních, projevit nadstandartní entuziasmus a vyjádřit sounáležitost ve všech těžkostech. Nakonec zahrnout slovy požehnání všechny přítomné i jejich rodiny. V tomto směru jsem byla vděčná za své zkušenosti z Afriky. Inu, co se člověk jednou na dobrovolné službě naučí, později jako když najde. Řeči byly proneseny, dary předány. Poslední potlesk zněl při našem odchodu za obecného vstávání ze židlí.

Královská hostina mezi chudými

Následoval oběd u místních sester. Jejich obydlí bylo skromné natolik, že mě to zaráželo. Plechový domek o dvou místnostech. Velmi prosté. Hostina však byla královská. Kuře na kari, rýže (místní „denní chléb“), dhal, vařená zelenina, brambory (oblíbená pochoutka našeho Alana, pro kterou si ho místní dobírali), vepřové maso, nudle a další dobroty. Nechybělo ani výborné ovoce.

Nebylo mi jen příjemné, že nás sestry obsluhují a nejedí s námi. Jen se vlídně usmívají a po každém soustu se ptají, zda je to dobré a zda nám mohou přidat. Když jsem je požádala, aby se najedly s námi, radostně odpověděly, že ony přece jedly ráno. Aha! Já sice ráno jedla také a ne málo. Ale vzhledem k tomu, že už bylo po poledni, se mi oběd zdál více než na místě. Ale jen jsem poděkovala a více to nekomentovala. Později jsem zjistila, že na přípravě hostiny se podílela prakticky celá vesnice. Jeden donesl to a jiný zase ono. Pochybuji, že sami sobě dopřáli to, co nám.

Dohánění školní docházky

Po obědě jsme navštívili místní školu a další místa. Nejvíc se nám líbilo mezi dětmi, když jsme přišlo do tzv. Intensive Lerarning Programe Centrum (centrum intenzivního doučování). Děti ve věku zhruba od 6 do 12 let, které z nejrůznějších důvodů vypadly ze systému školní docházky, sem přichází a rok zde studují. Cílem je dohnat vše, co je vzhledem k jejich věku potřeba a poté se vrátit do běžné školy. Děti sice hradí školné, ale na výplaty a zařízení budovy moc peněz nezbývá. Zamrazilo mě, když jsem viděla, že spávají v otevřeném přístřešku. V zimně v noci teplota klesá i mírně pod nulu.

Společenské povyražení nebo umění slavit?

Podmínky jsou na manipurském venkově opravdu tíživé a chudoba veliká. Pompézností uvítání se člověk nesmí nechat zmást. Možná by někteří řekli, že takové uvítání jsou vyhozené peníze. I já cítím, že bych byla mnohem radši, aby se vybraných lahůdek dostalo spíše dětem a místním než nám. Ale tak jednoduché to není. Náš příjezd nebyl jen „událostí roku“ a společenským povyražením. Umění slavit je místním lidem vlastní. A pohostinnost, zdá se mi, je nějak hluboce spjata s jejich vnímáním světa. Kéž jim je požehnáno.