Proč jsem se na další víkend tolik těšila? Vlastně sama nevím. Mám v životě spoustu očekávání, často si myslím, že všemožná rozhodnutí spočívají jenom na mně. Cagliero (přípravný kurz Adopce nablízko) mi však ukázalo, že vždy nemáme věci pod kontrolou, což ale není vůbec špatně.

V sobotu brzy ráno, daleko před prvním zpěvem ptáčků, jsme uslyšeli křik: „Rychle se oblečte, za 10 minut dole!” Jenom co jsem stihla rozlepit oči, hned mi je zase zavázali. Byli jsme někam odvezeni autem, nikdo nám nic bližšího neřekl.

Postupně zjišťujeme informace až tehdy, když je zrovna potřebujeme vědět, abychom mohli splnit nějaký úkol nebo překonat překážky na naší výpravě. Po celých 5 hodin cesty byl jeden z nás našima očima, my ostatní jeho hlasem. Šli jsme společně ulicemi Prahy a zasněženou přírodou. Plavili jsme se přívozem na ostrov, šplhali po laně, také lezli do téměř nekonečných schodů.

Cíl byl jasný, ze skupiny ho znal pouze jeden, ten to ostatním nemohl povědět. Věděli jsme však všichni s jistotou, že jsme tu teď jeden pro druhého. Tento a další naše zážitky z třetího přípravného víkendu, podle mě vystihuje Viktor E. Frankl svým výrokem, že

“vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně přerostl sebe sama”.

Co dalšího jsme tedy zažili? Hráli jsme společně hry, dozvěděli jsme se o dobrovolnictví v Papui-Nové Guineji a holky nám uvařily výbornou papuánskou večeři. Po večeři jsme si předali ručně vyrobené dárečky a zatančili si veselé tance. V neděli po ranní bohoslužbě jsme se blíže dozvěděli o dobrovolnictví v Bulharsku. Ano, cítím se tu skvěle. Mám pocit, že je to přesně jak to říkal zakladatel salesiánů Don Bosco:

„Oratoř není institucí, ale rodinou.”

dobrovolnice v přípravě – Hanka (ed. SADBA)