Kdyby šlo vše podle plánu, není tento víkend „obyčejný“, ale jsme vysláni do různých zemí za přítomnosti všech našich nejbližších. Situace se ale změnila. Aneb jak se ze všeho nezbláznit a nevypustit duši (hlavně z té byrokracie).

 Červnový víkend, který jsme prožili v Ostravském středisku, s sebou přinesl radostnou náladu ze shledání. Viděli jsme se totiž naposledy ještě před koronakrizí, takže času opravdu nebylo nazbyt a chtěli jsme ho proto využít na maximum. Naše povědomí o tom, jaké všechny papíry a potvrzení budeme muset „splašit“ zvýšila velmi názorně hra Byrokracie, při které jsme navštívili lékaře, cestovní kancelář, CheckPoint a mnoho dalších institucí, které byly nezbytné pro bezproblémový odjezd ze země. Prostor byl věnován také přednášce o psychohygieně doprovozené o praktické ukázky a typy na to, jak nevypustit duši nejen na dobrovolné službě. A díky přednášce od Gambiho vím, že když mě v průběhu služby potká zmatení, euforie, smutek, naštvání a nakonec snad i přizpůsobení, prošla jsem pravděpodobně všemi fázemi dobrovolné služby. Kromě radosti, že se všichni vidíme, mnozí z nás zároveň přijížděli se spoustou otázek a nejistot, zda a kdy bude možné na dobrovolnou službu odjet. Kvůli koronavirové krizi jsme si snad každý prošel znovu přehodnocováním toho, zda budeme moci na podzim odjet nebo ne. Ačkoli to pro nikoho z nás nebylo jednoduché rozhodování a rozlišování, na konci víkendu jsme byli zase o krůček blíž k tomu vědět, co vlastně chceme, a snad i k tomu, co od nás chce Pán. V průběhu víkendu ve mně zarezonovaly večerní slůvka, která se týkala právě rozhodování. Důležité je totiž to rozhodnutí udělat. A pak už se netrápit tím, že když zůstanu doma, je to špatně, nebo naopak že když odjedu, že jsem měla raději zůstat doma. Ačkoli čas nejistoty pro některé z nás ještě neskončil, pevně věřím, že rozhodnutí, která jsme udělali, nám pomohou jít dál, udělat další a další krok do neznám a zanedlouho snad i první krok v cizí zemi, která se na rok stane naším domovem.

Zdislava Poláčková