My, co jsme se v nedávné době vrátili ze své dobrovolné služby, jsme se potkali. „Staří známí“, všichni trochu jiní, s nezapomenutelnými zážitky a zkušenostmi do života. Byl čas na ohlédnutí, zhodnocení, sdílení, společenství.

Společně strávit víkend nás přijelo 8 (již) bývalých dobrovolníků (ex-dobrovolníků). Hlavním bodem programu měla být supervize – tedy jakési ohlédnutí a vědomé zpracování zkušeností, které jsme nabili během služby, a také vzájemné sdílení. Mohli jsme se zamyslet nad otázkami typu: Co ti chybělo v přípravě, v čem pro tebe byla užitečná, jaká byla tvoje komunikace s komunitou, ve které jsi žil, co pro tebe bylo těžké… Ale jak to tak bývá, nejosobnější rozhovory probíhaly především mimo program, během volných chvil a dlouhých večerů. Ráda bych s vámi sdílela několik myšlenek a dojmů, které mě osobně zaujaly a nad kterými jsem musela přemýšlet, i kdy už víkend skončil. Jsme vyslanci naděje. Svoje poslání jít mezi ostatní a ukazovat jim Krista svým životem, nekončí odjezdem z dalekých zemí. Máme hledat smysl svého života i tady, mezi „svými“ a využívat naší privilegované zkušenosti, která se nedostane každému, a dále rozvíjet svoje dovednosti a schopnosti ve službě druhým. To, co jsme prožili, nám nikdo nevezme. A bylo krásné vidět, že ačkoli jsme každý úplně jiný, zkušenost dobrovolnické služby nás spojila. Jsou totiž zkušenosti, které jsou slovy nebo fotkami nepředatelné a které pochopí jen někdo, kdo zažil. Ne třeba přímo v Africe nebo Bulharsku, ale kdesi v cizí zemi a kultuře, v situacích nepředvídatelných, těžkých, radostných, všednodenních… Tímhle posledním víkendem jsme chtěli udělat pomyslnou tečku za… ne coronavirem (který ve většině našich zemí téměř neexistoval), ale za naší dobrovolnickou službou. Myslím, že mluvím za všechny exáky, když vyjádřím velké dík všem, kteří na nás mysleli, modlili se, poslali nějaký ten peníz, a především těm, kteří nás na službu připravovali – Sadbě a programu Cagliero. Díky.