Než jsem navštívila Tanzanii, měla jsem někde na dně mysli schovanou zvláštní romantickou představu o chudobě. Představu, že chudí lidé jsou sice chudí, ale jsou svým způsobem šťastní. Umí si vážit života. Jsou za vše vděční. Mají dobré srdce už jen z titulu své chudoby (bídy). Osvobozeni od majetku žijí ryzí hodnoty. Mají sice všeho málo, možná hodně málo, ale ne fatální nedostatek.

Tuto naivní představu mi z hlavy rychle vyhnala drsná realita chudoby. Nedostatek často fatální je, umírá se na něj. A chudoba nemá jen materiální stránku, ale i sociální. Je to několik dní zpátky, co si u večeře otec rektor postěžoval na ukradenou krávu. Otec administrátor koupil šest nových krav, do rána jedna zmizela. (Pro představu jedna velká, dobře živená kráva pokryje náklady na ubytování a stravu pro jednoho studenta na rok). Máme noční hlídače, ale pokud kráva nebyla David Copperfield, musel jí někdo pod rouškou noci vyvést z kampusu. Téměř jistě v tom má prsty některý z hlídačů. Prodavačka ze školní kantýny nosí každý večer tak málo peněz, že je nemožné, aby si část tržby nestrkala pravidelně do kapsy. Před pár týdny někdo ukradl notebook ze zamčené učebny. Naši učitelé se za pár šupů nechávají podplatit k vydání certifikátu o ukončení studia, čím školu oberou o poslední možnost vymoci od absolventů alespoň část neuhrazeného školného. Ne, že by si školné všichni rodiče nemohli dovolit. Ale proč se nezkusit spolehnout na „měkké srdce“ salesiánů? Během corona holiday nám ze skladu zmizelo asi 200 motyk. Kasava (místní plodina, trochu podobná bramboře), vodní melouny, okurky, sukumawiky (něco jako špenát, ale chuťově výrazně horší) i ostatní zelenina mizí ve velkém, a to i přes den. Místní nezapomenou ani na ryby v naší nádrži. Před pár měsíci naši studenti chytili místní kluky, když u nás pytlačili. Seběhla se celá škola, aby viděla, jak budou potrestáni. Salesiáni jsou mírní. Mladí zloději museli skákat frog jumps (žabí skoky) přes školní pozemky sem a tam. Poté nanosit dříví, ale nakonec byli propuštěni s příslibem, že nebudou nahlášení ve své škole, kde by je čekal tvrdý linč. Naši studenti si navzájem kradou trika, svetry (hlavně, když je chladno), ponožky i sešity.

Vzít si trochu (nebo hodně) od instituce není považováno za nemorální

A když někdo krade od vás, vezmete si to jinde, když se nikdo nedívá. Krve by se člověk nedořezal. Žádný stud ani pocit viny, nic, ani ťuk. Smýšlení jako u nás za totáče. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Nebo lépe řečeno, okrádá sebe. (Ono s rodinami to tu není žádná sláva, o tom ale jindy.) Vzít, využít, podvést. Nezabrání v tom ani vděčnost za dřívější prokázané milosrdenství, které místním naši salesiáni poskytují ve značné míře. A státní aparát? Na policii příliš nespoléhejte. Nahlásíte případ, zaplatíte (zaplatíte!) vyšetřování, ale pachatel muže zákona podplatí. Případ zůstane „neobjasněn“, i když je jasný jako facka.

Sukuma, lidé místního kmenu, dojí nejen své milované krávy, ale podojí kde co

Kde jsou kořeny tohoto začarovaného kruhu?

Nevymahatelnost práva? Magie a okultismus? Nedostatečné poznání hodnot a nerespektování majetkových práv? Tíživý materiální nedostatek? Nevím, snad vše dohromady. Jistě nemohu říct o všech zdejších, že jsou zloději a podvodníci. Je tu mnoho těch, kteří ani jedno ani druhé nedělají. A nutné je také dodat, že Tanzánci mají i mne mnohé co učit. Ale když vidím, jak tato odvrácená tvář bídy brání pokroku, je mi z toho smutno.

Ale mohu jim já něco vyčítat? Jaké výchovy a příkladům se jim dostalo?

Já vyrůstala v pohodlí a komfortu západního světa. Ve společnosti, kde jsem od malička byla vedená k respektu k druhým lidem i k jejich majetku. Dostávalo se mi dobré výchovy i vzorů. Už jako dítě jsem se učila, že každá věc má svou hodnotu, stojí za ní něčí práce a úsilí. Bylo mi reflektováno, co je to vděk. Znala jsem pravidla i následky jejich porušení. Vyrostla jsem v postkomunistické společnosti, kde je právo vymahatelné a státní aparát fungující. I přes všechny tyto výhody oproti místním, musím ale přiznat, že bych po nich nemohla spravedlivě „hodit kamenem“. A konec koncům, nebylo to i v naší společnosti po dlouhá staletí podobně?

Můžu si vůbec myslet, že jsme v něčem jiní? Nebo dokonce lepší? Nemyslím si.

A jak tomu čelí naši salesiáni? Je těžké spravovat školu, kterou vám pod rukama rozkrádají lidé, kterým se snažíte pomáhat. Lidé, kterým obětujete všechnu svoji energii i čas, svůj život. Místní kongregace tu překonávají výzvy, které by mi doma ani na mysl nepřišly. Podávají pomocnou ruku chudákovi, který jim druhou rukou vybírá kapsy. Je to zraňující a demotivující.

Odpovědí lásky ale není něco vyčerpatelného. Je to každodenní rozhodování se jít dál. Sloužit, pracovat, milovat. Každý den odkládat rozhořčení a sbírat sílu k další práci. Nacházet pochopení a odpouštět. Vysvětlovat, učit, předávat hodnoty. Jít dál krůček po krůčku. Generaci za generací.

To je skutečná misie mezi chudými.