Jak vypadají tropické Vánoce? Dříve, před tím, než jsem vyjela na svou dobrovolnou službu, těšila jsem se na tropické Vánoce. No, těšila… Spíš jsem byla zvědavá, jak to bude vypadat, když místo “klepání kosy” v kostele budu stírat pot ze svého obličeje. Anebo místo vánočního cukroví a teplého svařáku jíst zmrzlinu a pít nápoj s ledem. Nebo když místo rodinné návštěvy budu plavat v moři.

OKÉNKO O PŘÍPRAVĚ NA VÁNOCE V DBC

Nadešel advent a čas příprav. Nikde ve vzduchu jsem však tento odér necítila, a tak jsem se rozhodla, že to tu zkusím po česku a uvidíme, jaká bude reakce. Vánoce jsou v Česku kouzelné hlavně pro děti, víme… Nebo alespoň ta vnější část. Světýlka, Ježíšek, dárečky, sladkosti a tak podobně. Proto jsem se rozhodla to našim „slumovým“ dětem v naší malé škole DBC (Don Bosco Champions) zprostředkovat. Začala jsem tím, že jsem z tropické zeleně vyrobila adventní věnec. Z výrazů jejich obličejů jsem pochopila, že něco podobného vidí poprvé a moc to nepobírají. „Co to ta teacher Anna přinesla za divnej kruh se čtyřma svíčkama?!“ Začali jsme tedy postupně vysvětlování za pomocí videí, co znamená advent, co znamená ten kruh, co znamenají svíčky na adventním věnci a na co že se to vlastně připravujeme. Donesla jsem betlém z papíru, který jsem v noci dala dohromady a přinesla pěknou čerstvou borovičku (plastovou, samozřejmě). Na tu jsme vyrobili vánoční ozdoby a stromeček společně nazdobili. Začali jsme nacvičovat vánoční koledy (dvě stačí) a vánoční divadlo, které jsme později hrdě zahráli v kostele na Boží hod vánoční. To jsme tedy nacvičovali až poté, co škola oficiálně skončila a nastaly velké letní prázdniny. Všechno šlo poměrně hladce, až na Marii s Josefem, s těmi jsme měli problém. Nikdo je nechtěl hrát, a tak jsme si propůjčili děti našich učitelů z velké školy.

OKÉNKO O PŘÍPRAVĚ VÁNOC V KOMUNITĚ

Nevím, jak to máte vy, ale já potřebuji provést v rámci přípravy na Vánoce úpravu prostorů. Mezi to patří i umývání oken, zvláště když vidím, že jsou v kondici, která napovídá, že je nikdy nikdo neumyl. Což se ani nedivím, protože jde v tomto případě o aktivitu spojenou s riskováním vlastního života. Každopádně jsem do tohoto rizika šla a snažila se ho provést co nejméně riskantně. Nesměla chybět ani vánoční výzdoba a pečení cukroví. Bohužel jen toho českého, žádné papuánské neexistuje. To ani jiný vánoční pokrm či nápoj. Tak jsem se svými pěti druhy snažila přiblížit, jak je to u nás. Nechyběla ani vánočka, na kterou jsem málem zapomněla a která měla největší úspěch u postaršího italského otce Angela, který si ji dokonce vyfotil, a to už je co říct.

Jako všude jinde, i tady na PNG se staly Vánoce velkou marketingovou záležitostí. Nákupáky jsou přeplněné a na každém rohu na vás bliká, vejrá, cinká, … velký Santa Claus. V rámci vánočních příprav a pořízení dárků pro naše Bosco boys, kteří tu teď o prázdninách zůstali (jen pět), jsme tuto strastiplnou aktivitu také podnikli.

 Během příprav nechyběly ani takové ty předvánoční návštěvy. A to například malé Mary ve státní nemocnici, která je tam již bezmála rok na kyslíku, protože jí tuberkulóza zničila plíce. A jak taková státní nemocnice vypadá? Je to mohutná stavba, na chodbě to docela jde, srovnatelné se starou poliklinikou v jakékoliv brněnské městské části. Co se týká pokojů, to už je horší. V běžném nemocničním pokoji je 50 pacientů, na dětském oddělení holky a kluci dohromady, na dospěláckém oddělení muži a ženy dohromady. Bohužel bez jakýchkoliv clon a trochy soukromí. Nicméně malá Mary byla z naší návštěvy nadšená. Šli jsme tam s jednou sestrou, která ji dříve navštěvovala, ale byla převelena do řádu v jiném městě.

Jako komunita jsme byli pozváni na oběd k našim spřáteleným sestrám a jiné sestry, konkrétně sestry Matky Terezy přišly na návštěvu k nám, a to bylo veselo. Oblíbila si mě jedna stařičká sestra, o které se před rokem myslelo, že zemře, ale teď má v sobě více života než my všichni dohromady. No a oblíbila si mě zřejmě proto, že dostaly krásnou orchidej, kterou jsem jim vybrala. Při loučení kladla otci Pedrovi na srdce, že jestli k nim pojede, ať hlavně nezapomene vzít Annu. Také nechyběly nějaké ty narozeninové oslavy. Mezi salesiánskými komunitami panuje zvyk dávání přáníček a nějakého dárku. Naše komunita si potrpí na nějakém tom kvalitním alkoholu čas od času, takže to byla jasná volba. Přáníčka jsme zapomněli koupit, takže jsme je vykompenzovali krabičkou mého českého cukroví s přiloženým papírkem s nápisem „Merry Christmas“.

No a jelikož je tu vedro, že by jeden padl, rozhodla jsem se nás zchladit filmem Kokosy na sněhu. K mému překvapení ho naši Bosco boys neviděli. Já jsem ho viděla bez nadsázky už minimálně 30x, ale dívala jsem se na něj znovu především proto, abych viděla reakce kluků. Co celé tyto naše přípravy znepříjemňovalo byla voda – teda spíš nebyla voda. Nejenže netekla z kohoutku, ale i nádrže, ze kterých vodu v těchto případech napouštíme do kýblů, byly taky prázdné.

OKÉNKO O ŠTĚDRÉM VEČERU

A teď o samotném Štědrém večeru. Sníh sice nepadal, ale zato pěkně pršelo, což mi tu dodávalo jakousi nevšední atmosféru. Půlnoční slavnostní vigílie nebyla o půlnoci, ale v 18 hodin. To je takový nejzazší čas, kdy je pro lidi možné přijít, zejména kvůli bezpečnosti. Zpátky je potřeba farníky velkými auty rozvést do jejich domovů. Ale co si budem, moc jich nepřišlo, kostel u nás v Gabutu byl poloprázdný. Zato však hráli kluci pěkné vánoční písně na kytary a zvonilo se na všechno, co bylo po ruce. Poté večeře s komunitou, kterou jsem se snažila ozvláštnit našimi českými pokrmy (kapra a salát jsme teda neměli, to zas ne). Potom jsme se připojili ke klukům, dali si s nimi zmrzlinu a cukroví a Ježíšek jim přinesl pod stromeček nové košile, ze kterých byli nadšení. Největší oslava však byla ve vedlejším domě v našem areálu, kde měli Filipínci karaoke párty do dvou do rána a za pomoci alkoholu měli zřejmě pocit, že jim to skvěle ladí.

OKÉNKO O BOŽÍM HODU VÁNOČNÍM

V neděli ráno na Boží hod vánoční přišla velká chvíle pro naše slumové děti, které při kázání hráli vánoční příběh a sklidili velký úspěch. V kostele tento den bylo o poznání více lidí. Po mši následoval oběd pro všechny vedle kostela pod mangovníky. Po obědě přišel čas na „secret friend“. Možná to někteří znáte, ale tady to funguje tak, že si pár dní před Vánoci vylosujete jméno jednoho člověka, kterému pořídíte dárek a v tento den mu ho přede všemi předáte. Obdarovaný zase volá svého „secret friend“ a tak dál a dál.

Po obědě jsem jela s o. Pedrem a dvěma klukama opět navštívit naši malou Mary do nemocnice. Pedro jí to totiž posledně slíbil, a co dítěti slíbíš, ještě k tomu o Vánocích, to musíš splnit. Mary jsme dovezli dárek od Ježíška, hru zabalenou v balícím papíru a také to naše vánoční cukroví. Holčička už na nás čekala a jakmile nás viděla přicházet, nadšeně mávala z druhého konce pokoje. Na večeři jsme pozvali dvě další komunity a slavnostně povečeřeli. Nějací skutečně dobří pěvci zpívali vánoční koledy jen při vánočních světýlkách kolem vánočního stromu a já jsem konečně o něco více pocítila, že jsou skutečně Vánoce.

Co mě tu překvapilo a zamrzelo je fakt, že doma běžní lidé Vánoce moc neslaví. Maximálně někdy kolem Vánoc uspořádají rodinný oběd/večeři na zahradě, ale žádný speciální pokrm nemají, vánoční stromeček také ne. Ježíšek jim dárky nenosí, možná občas Santa, ale většinou to nijak nepojmenovávají/nepřemýšlí nad tím a dárky si nedávají, maximálně formou „secret friend“.

OKÉNKO O DRUHÉM SVÁTKU VÁNOČNÍM

O Druhém svátku vánočním už se tu nic nedělo, nic se neslavilo. A tak jsme vyrazili s komunitou a jednou velmi početnou sesterskou kongregací na výlet k moři. Na pláži jsme nebyli sami, vlastně to bylo poměrně přelidněné. Já jsem záviděla Australanům (nebo prostě nějakým bělochům, národností si nejsem jistá) paddleboard. Uvědomila jsem si, že máme takové šikovné víko na chladící krabici. Neváhala jsem a za plavícím účelem ho použila. A tak jsem si vesele plula na Druhý svátek vánoční po moři a do toho si zpívala Narodil se Kristus Pán. Doplavila jsem se do takové malé jeskyňky, kam mi pomohli dva kluci se vyškrábat v s mým „člunem“. Pak se na mě jen dívali, a tak jsem se snažila naše společné sezení v jeskyni obohatit otázkami stylu kam chodí školy a kolik jim je let. A tak jsem si našla nové papuánské kamarády, kterým jsem pak dala k obědu nějaké klobásy, které jsme si s komunitou opekli na našem speciální grilu.

OKÉNKO O MEZIČASE

No a co jsme dělali v mezičase? Tak například jsme pocítili, že je potřeba nějakého toho sportu, a tak jsme si šli zaběhat na pláž. Plám se kluků: „Běžíme moc pomalu? Chcete zrychlit?“ „Ne, to je v pohodě. Já možná půjdu zkontrolovat, jak jsou na tom vzadu.“ Ale abychom to s tou kondičkou nepřeháněli, náš cíl byl v supermarketu na zmrzlině. Také jsem si konečně našla čas a učila jednoho z našich kluků něco na klavír, jak jsem mu už pár měsíců slibovala.

V mezičase jsme také měli vánoční párty „zaměstnanců“ naší malé školy pro slumové děti. Otec Pedro nás chtěl vzít za odměnu do nějaké lepší restaurace, ale už u vstupu nás vyhodili, že prý nejsme dostatečně slušně oblečení. Mohl za to především náš indický kolega, který měl kraťase… Přejeli jsme tedy do jiné restaurace ve stylu švédského stolu, kde naše papuánská kolegyně zkoušela mezinárodní kuchyni. Začala sushi a tím také vlastně skončila a dále pokračovala na jistotu. Na konci jsem ji namotivovala do nějakých světových zákusků, například Panna cotta, Brownies, Cheesecake, s čímž byla v pohodě.

Další naší aktivitou a zároveň úkolem bylo pořídit pár videí a fotografií pro naši vysílající organizaci na jeden osvětový projekt do českých škol (Dnesj jím jako Papuánec). Projekt se letos týká typické papuánské kuchyně a přípravy jídla. Takové vaření typického papuánského pokrmu zvaného „mumu“ trvá celý den, a tak jsme měli příležitost strávit celý den v obydlí jedněch našich farníků. A to se krájelo, čistilo, strouhalo, ždímalo, a nakonec ve žhavých plamenech peklo až se to upeklo. Pěkně maso, sladké brambory, zelenina, kokosové mléko, různé listy, koření a tak dále. Atmosféra byla parádní, takže jsme si to všichni společně užili.

OKÉNKO O SILVESTRU A NOVÉM ROCE

Klukům jsme slíbili, že je vezmeme do kina. Jejich přáním byl film Wakanda, což není úplně můj šálek čaje, a tak co se mě týká, dobře jsem si schrupla. Kluci byli nadšení a pokračovali jsme na silvestrovský hambáč do místního fast foodu. Odpoledne pak už jen nakoupit a večer nás čekala adorace a po ní mše, na které bylo spoustu nepřejících návštěvníků – obřích „muchokomárů“, kteří nás žrali zaživa, a tak se místo modlení všichni všude plácali a snažili se přežít.

Večer jsme společně plkali, po půlnoci si šli připít s klukama a zvonit kameny na místní gong. Dali si párky v rohlíku a zahráli nějaké hry. Nad městem bouchalo spoustu ohňostrojů. V tomto období jsou lidé trochu impulzivnější, zejména po požití alkoholu. A to tak, že vypijí velkou láhev tvrdého alkoholu, láhev pak majznou o zem, vezmou nůž a jdou si vyřizovat konflikty. Jelikož to každoročně nedopadává dobře, vláda se rozhodla vyhlásit po desáté hodině zákaz vycházení. Díky tomu to letos dopadlo poměrně dobře. Na cestě bylo jen spoustu střepů, které připomínaly sníh. Na Nový rok nechyběl slavnostní oběd a Novoroční pohádka.

Na závěr bych chtěla sdílet svoje vlastně úplně jednoduché, ale důležité uvědomění. To se mi spojilo hlavně v souvislosti slavnosti Tří králů. U nás v ČR jsou pro všechny Vánoce velká událost. Samozřejmě je to často způsobené různými marketingovými tahy a spousta společností na tom staví svůj byznys. Přes to ale ukazujeme na to důležité – společné bytí a slavení, jak udělat druhým radost, jak připravit speciální a příjemnou atmosféru, čím obdarovat blízké, jak jim pomoci. To, že na toto všechno během Vánoc myslíme a usilujeme o to, není samozřejmost a rozhodně to tak není všude na světě. Konkrétně například charitativní Tříkrálová sbírka je strašně krásná a dobrá akce a nevím o žádné další zemi, která by ji měla (možná se pletu, ale o to teď nejde). Společně vlastními silami se snažíme dát dohromady finance pro skutečně potřebné v naší zemi, oblékáme si kostýmy, chodíme v mrazivém počasí do domů, zpíváme, bavíme se, poznáváme se, přispíváme, spojujeme se pro dobrou věc. Jak jsme vlastně všichni těmi mudrci či králi, kteří jdou společně za tím dobrem, které je spojuje a táhne nehledě na naše vyznání. A tak při pomyšlení na všechny ty přípravy, úklidy, zdobení, pečení, shánění dárků, obdarovávání, rodinné návštěvy, tříkrálovou sbírku si uvědomuji, jak je ta naše česká kultura vlastně hrozně bohatá, dobrá a krásná.

Toliko o mých tropických Vánocích a přeji vše dobré, radostné, zvládnutelné a naplněné do nového roku.

Anna z Brna

(převzato z www.u-papuancu.webnode.cz)