Do Tanzanie jsem dorazila přesně před šesti týdny. Pokud chcete společně se mnou retrospektivně zavzpomínat na moji cestu do Didie, dozvědět se něco o mých začátcích nebo o tom, kde jsem a co tu dělám, tento první dopis je přesně pro vás!

Cesta Neratovice – Praha – Istanbul – Dar es Salaam – Mwanza – Didia

Po týdenním zkouškovém a bujarém loučení nastal 16. leden. Čekala mě více než čtyřiadvacetihodinová cesta bez zamhouření oka. Spánkový deficit mě ale doháněl již v Neratovicích při nástupu do auta.

Cesta by se dala rozdělit do tří fází:

1. fáze – STESK: Prakticky celý první let jsem prořvala.
2. fáze – LOCIKA. Při čekání v Istanbulu jsem se cítila jako Locika, která právě opustila věž. Buďto jsem plakala, nebo jsem se smála, nebo jsem plakala a zároveň se smála.
3. fáze – CHCI SPÁT/PEKLO. Tato fáze nastala během sedmi a půlhodinového nočního letu do Dar es Salaamu a trvala do konce cesty.

Po přistání v Dar es Salaamu a vyřízení víz jsem v nesnesitelně dusném vedru čekala 5 hodin na svůj poslední let do Mwanzy. V týdnu před odjezdem mi známá řekla, že bych v Tanzanii nemusela vyčnívat, protože nejsem úplně světlý typ. Vytřeštila jsem na ni oči a pomyslela jsem si, že si místní asi všimnou, že jsem bílá. Při čekání v Daresu jsem jí ale musela dát trochu za pravdu. Dokud vedle mě seděla Estonka s platinově blonďatými vlasy, nikdo z místních taxikářů a dalších lidí, co se okolo šesté ráno motali na letišti, o mě ani nezakopl. Až po jejím odchodu se všichni přítomní se svými všetečnými otázkami vrhli na mě.

Během letu do Mwanzy se mi podařilo usnout. Po chvíli mě ale probudila letuška s otázkou, zda nechci nějaký nápoj. Upřímně jsem nechtěla vůbec nic kromě spánku, ale když už jsem byla vzhůru, využila jsem první příležitosti k ochutnání tanzanského piva. Plzeň to úplně není, ale vychlazené Kilimanjaro se vypít dá. Před více než čtyřhodinovou cestou autem, která by se dala shrnout dvojicemi slov brzda-plyn nebo taky Rychle a zběsile, jsem si na letišti došla na turecký záchod, což byla s dvanáctikilovým batůžkem na zádech celkem výzva. Po strastiplné cestě jsem v pořádku dorazila do Didie. Poté jsem se uložila k zimnímu spánku, který trval v podstatě celý první týden.

Moje cesta do Tanzanie začala však mnohem dříve před nástupem do letadla. Minulý rok jsem absolvovala kurz Cagliero (Adopce nablízko), který připravuje dobrovolníky na misijní službu v salesiánských centrech.

Kde jsem a co tu dělám?

Na okraji severotanzanského městečka (větší vesnice) Didia se nachází střední škola Don Bosco Secondary School pro cca 1000 studentek a studentů. Školu spravují místní salesiáni. Já zde působím jako dobrovolnice a mým úkolem je být tady pro studenty. Vystudovat základku v Tanzanii trvá sedm let, takže našim nejmladším je okolo 13 let. Kromě několika studentů z Didie, kteří do školy každý den dochází z domova, většina pochází z různých koutů Tanzanie a ubytováni jsou na intru. Já a moji spoludobrovolníci se jim alespoň trošku snažíme vykompenzovat odloučení od domova a poskytnout jim rodinné zázemí. Naučila jsem se tu vystupovat v roli maminky, která pofouká bolístky. Starší sestry, která vyslechne mladší sourozence, a někdy jim možná poskytne dobrou radu. Nebo v roli kámošky a parťačky, které se můžou svěřit se svými radostmi i starostmi.

Kromě povídání s nimi hraju hry. Každý den je prostor na to zahrát si fotbal, basket, volejbal nebo netball. V případě zájmu studentům pomáhám s učením během ranního a večerního samostudia. Mimo to pár hodin v týdnu učím Religion (náboženství), což je ze všech předmětů jediný odpočinkový. Neznámkuje se a ani nemá osnovy, takže v tom, co dělám, mám dost volnou ruku. Mladší studenti jsou nadšení do zpívání ukazovacích písniček. Těm starším se snažím nabídnout prostor pro diskuzi o tématech, která jsou pro ně zrovna aktuální. Každá třída pojímá okolo 50 žáků, což je v podstatě dvojnásobek českého standardu. Takže už jen postavit se před tabuli chce dávku odvahy.

Kromě toho válčím s jazykem. Výuka na středních školách v Tanzanii probíhá v angličtině, což je řeč, ve které se necítím nejkomfortněji já ani studenti. Všichni tady mluví svahilsky a někdo ovládá i svůj kmenový jazyk. Angličtina tedy pro nikoho z nás není rodným jazykem. Domluvit se je často fuška, ale když se chce, tak to jde. A naštěstí většinou všichni chtějí, takže jazyková bariéra pro nás není nepřekonatelnou překážkou.

Začátky

Jsem upřímně překvapená z toho, jak byl pro mě začátek jednoduchý. Velkou zásluhu přikládám svým spoludobroušům (jak familiárně říkáme spoludobrovolníkům), se kterými jsem si moc sedla. Před příjezdem mi uklidili pokojíček a připravili pro mě prostředí, ve kterém jsem se hned cítila jako doma. Než jsem přijela, byla jsem v kontaktu se slovenskou dobrovolnicí Klaudi, která mě již během cesty ubezpečila, že se na mě všichni těší a že se nemám čeho bát, protože tu bude veselo.

Po příjezdu mi dobrovolníci ukázali, kde co je, a vysvětlili mi, jak to tady chodí. Poradili mi, že si mám nechat v pokoji ještěrku, protože pokud ji tam budu mít, vyžere všechen protivný hmyz. Naučili mě natahovat moskytiéru, a upozornili mě na nástrahy kulturních rozdílů, kterým sami na začátku čelili. Když jsem přijela, bylo nás pět. Nick už se ale vrátil do Anglie a Klaudia na Slovensko, takže teď jsme tu zbyly tři dobrovolnice, já, Slovenka Mária a Němka Tabea. Když něco potřebuji, nebo mám problém, můžu se kromě spoludobrovolníků obrátit na salesiánskou komunitu, kterou tvoří tři kněží a dva bratři.

Co jsem se zatím naučila?

• Radovat se ze „ samozřejmých maličkostí“. Například že teče voda a splachuje záchod, že jde elektřina nebo někdo hodí odpadek do koše místo na zem.
• Chodit pole pole (svahilsky pomalu). Afrického tempa ještě nedosahuju, ale metro, které jede za minutu a půl, bych dneska asi už nedobíhala.
• Zdravit každého, koho potkám, pokaždé, když ho potkám. Je jedno, jestli osobu pouze míjím, chci jí sdělit, že má na rameni pavouka, nebo ji chci za něco seřvat. Pozdrav a otázka „Jak se máš?“ musí být vyřčena!
• Když na mě někdo dělá „gesto pápá“, chce mi tím říct: „Pojď sem!“.
• Říkat, že je mi 22. Správná odpověď na otázku „Kolik ti je let?“ je, kolik mi bude tento rok. Je jedno, jestli zítra nebo v listopadu.
• Omlouvat se za věci, které jsem neudělala. Když vidíte, že se někomu něco nepovedlo nebo se třeba zranil, řeknete mu pole (svahilsky promiň). Dotyčný odpoví asante (děkuji). Ze začátku mi to přišlo absurdní, protože když jsem byla malá, omlouvala jsem se pořád za věci, které jsem nezpůsobila, ale doma jsem za to dostávala világoš, takže jsem se to odnaučila.
• Odívat se od ramen po kolena. Teploty se pohybují kolem třicítky. V Česku bych běžně nosila tílka a kraťasy, ale místní jsou zvyklí oblékat se více. Já jakožto mzungu (běloch) jsem jako pěst na oko i v mikině a dlouhých kalhotech. Rychle jsem se přizpůsobila místním poměrům, a když mám na sobě sukni ke kolenům, cítím se skoro jako nahá.
• Jíst rukama. Příbory tu máme, ale jíst rukama není proti pravidlům etikety. Přestože mi to ze začátku bylo hodně proti srsti, zvykla jsem si a ugali, kašovitou hmotu z kukuřičné mouky a vody, s fazolemi si dnes ráda „vlastnoručně“ vychutnám.
• Otvírat pivo nožem. Kvůli tomu jsem nemusela jezdit do Afriky a vůbec to nesouvisí s tím, že tu dobrovolničím, ale mám z toho radost, protože doma se mi to ještě nikdy nepovedlo. Můj táta vždycky říká, že svět se skládá z otvíráků na pivo. Doufám, že jsi pyšnej, tati!

Dobrovolnice Josefína