Tak a jsem tady. Je noc a já jsem konečně dorazila na chatu, kde strávím následující dva týdny. Sama. Tak si to žádá ponávratová karanténa. Ale jsem za to ráda. Je tu krásně a já mám čas o všem nerušeně popřemýšlet. Cesta z Didie trvala tři dny. To je o čtyři méně než cesta tam.

Vyrazili jsme ve středu brzy ráno. Ještě za tmy slavíme poslední mši svatou. Jsem za to vděčná, vstali kvůli mně dřív. V komunitě máme mši každý den, ale doma si na ni jen tak nezajdu. Naložíme do auta zavazadla, rozloučím se se salesiány, zamáčknu slzu a vyrážíme.

První vzpomínky od jezera

Zhruba po čtyřech hodinách se ocitáme v Mwanze. Městě ležícím na březích Viktoriina jezera. Když přijíždíme na malé vnitrostátní letiště, vzpomínky mi zalétnou o pár měsíců zpět. Do jednoho teplého lednového dne, kdy jsme vyrazili na piknik do Mwanzy. Odměna pro studenty, kteří nám o prázdninách chodili pomáhat na pole. Celá akce nás stála 300.000,- tanzanských šilinků, to je něco málo přes 3.000,- korun, které mně poslali dárci (díky za to!), a pár dní připomínání se otci rektorovi, který nám nakonec zajistil autobus a vše potřebné. Jelo nás asi 25, studenti nemohli ani dospat, byli nadšení. Po dlouhé drkotavé cestě jsme si v deštivém dopoledni zašli na snídani. Každý dostal chapati (pšeničné placky) nebo mandazi (takové východoafrické vdolky) a hrnek tradičně přeslazeného čaje. Dobrota. Oběd jsme si navařili předchozí večer a pochutnali jsme si na něm v zahradě u spřátelené kongregace sester. Chtěli jsme navštívit i koupaliště, ale bylo to moc drahé (já osobě jsem stejně moc nechápala, jak to chtějí udělat, když nikdo nemá plavky, ale taková drobnost trápila jen mě). Bazén nevyšel, místo toho se nám však podařilo navštívit malé vnitrostátní letiště. To bylo parádní, vše nám ukazovali a studenti se do nekonečna fotili u letadel. Ach… byl to vzácný den.

Rozloučení se studentem, alespoň s jedním

Myšlenka se zatřepetá a rychle zase odletí jako motýl. Dnes už se mi to zdá docela dávno. Teď je čas na jiné věci. Čeká mě vnitrostátní let do Dar es Salaamu. Tam přespím v salesiánském středisku Upanga. Večer mě má přijít navštívit George, student pátého ročníku a jeden z mých nejbližších přátel. Nemá rodiče, oba zemřeli před pár lety. Jsem moc ráda, že jej vidím. S většinou studentů jsem se nemohla rozloučit. Museli jsme je poslat ze dne na den domů asi dva týdny před mým odjezdem. To jsem ještě netušila, že i já budu muset cestovat, než se stihnou vrátit.

Být znamená více než mluvit

Z loučení srdce usedá. Seberu odvahu a zeptám se George, jak jeho rodiče zemřeli. Vysvětluje, že spolu nežili. Otec byl nemocný, měl problém se srdcem. Maminka umřela asi o rok později. On v té době bydlel u svého baba mdogo („malý táta“, tak se říká ve svahilštině mladšímu bratru od otce), maminka na Zanzibaru. Převyprávěl mi poslední rozhovor s mámou. Zavolala mu a mírně vyhubovala, aby strýce poslouchal a necoural se večer po městě. O den později zemřela. Při porodu, i s dítětem. Georgovi se zalesknou oči, když mi to dopoví. Mně také. Ale potom se na mě usměje. „To je dobrý, miss (tak mě oslovuje většina studentů), to je život. Někdy si člověk popláče. A potom jde dál.“ Chytnu jej lehce za ruku, řeknu, že mě to mrzí, ale jinak nic. Je to jedna z těch chvílí, kdy znamená víc být než mluvit. Myšlenky mi zalétnou zpět k vánočním prázdninám. K radostným dům naplněným prací a odpočinkem jen s hrstkou studentů. Modlívali jsme se růženec, každý den jeden desátek George obětoval „za naše rodiče“. Proto jsem se jej také zeptala, ne ze zvědavosti.

O těch, kteří jsou nám drazí, je dobré mluvit. Nebo třeba i psát. Jsou vzácní, na tom nic nezmění smrt ani dálka odloučení.

Ráno to začíná… jedno překvapení za druhým

Příštího rána mě čeká cesta dál. Vyrazím na letiště s předstihem. A tady začíná podivuhodná legrace. Zatím o tom ale nevím, doufám, že se stihnu rychle odbavit a ještě vyběhnu nakoupit nějaké dárky na nedaleké tržiště. Šilinky, které jsem vzala jako rezervu na cestu, mně ještě zbyly. Mám letět na Zanzibar, od tam mezinárodním letem do Kataru, kde si přes noc počkám na let do Prahy. V Česku zůstalo otevřené jen jedno letiště, a k mému překvapení nevybrali Brno, ale Prahu. Beru však, co je.

Ale zpět do Daru

Můj let je vypsaný na tabuli. Jen je zvláštní, že přepážky k odbavení zejí prázdnotou. Ptám se na informacích. Ti se ptají jinde. A jiní se ptají ještě jinde. Už je trochu znám a je mi jasné, že nikdo nic pořádně neví, ale uklidňují mě, že pracovníci aerolinek přijdou. To se po nějakém čase opakuje. Na potřetí už se ale nenechám uchlácholit, čas běží a letět mám za necelou hodinu a půl. A nikde nikdo. Jsem rozhodná, a tak se mnou pán z informací obejde terminál, nakonec najdeme kancelář „mých“ vnitrostátních aerolinek. Vydrmolím jim svoji situaci. Dvě paní na mě jen mrkají a koukají jedna na druhou. Lety už před týdnem zrušili. Co naplat, že mě nikdo neinformoval, oni určitě neletí. A tak začíná obvolávání a vymýšlení. Tanzánci možná nejsou nejorganizovanější národ na světě, ale určitě patří k těm nejochotnějším. Ze Zanzibaru jsme dostali zprávu, že můj mezinárodní let od tam je poslední, který vybaví z Tanzánie. Když jej nestihnu, tak zůstanu v zemi do konce pandemie. Co teď? Lodí už to na ostrov nestihnu. Nakonec se ve dveřích zjeví nějaký pán. Bůh ví, kde se tam vzal, ale řekne nám, že přes Zanzibar letí ještě jedno malé letadlo.

Nebude to ale jen tak

A tak jdeme spolu s jednou paní zkusit štěstí. Let je beznadějně plný. Houževnatá žena to však jen tak nevzdá, přemlouvá své známé na přepážce asi hodinu. Mezitím za mnou přiběhne, že to zkusí nějak zařídit, ale že by z letu museli někoho jiného, kdo nemá navazující spoj, vyhodit. Ať jí dám sto dolarů na letenku, kdyby se to povedlo. Dolary naštěstí mám. Ale ne! Mají starý rok vydání, jsou platné, ale tady mi je nevezmou. Kartu taky ne. Rezervu šilinků jsem ale nestihla utratit. Napočítám dvě stě tisíc, tak tak mi to vyjde, a svěřím je své bojovnici. A čekám. Paní po mě pokukuje a nešťastně vrtí hlavou. Přecházím sem a tam. Ne z nervozity, ale jednoduše z toho důvodu, že nevydržím dlouho stát na místě. U toho v mysli rozjímám. Ráda bych zůstala, třeba že takto jsem si to úplně nepřestavovala. Ale ne jak já chci… V tom paní přiběhne. Podařilo se. Moc tomu nevěřím, ale rychle přivezeme zavazadla. Ty však mají u této společnosti výraznou nadváhu, měla bych zaplatit další spoustu peněz, už ale nic nemám. Od přepážky si mě změří pohledem, kouknou na sebe. Tak, je to tady, zůstávám, pomyslím si. Nakonec však vytisknou letenku a pošlou mě rychle na bránu. Své paní na rozloučenou vtisknu do rukou čokoládu, nic jiného na poděkování nemám.

Vzpomínky na prožité krouží myslí

Za deset minut už setím v maličkém letadle. Tomu, že opravdu letím uvěřím, až se odrazíme od země. Přes zaslzené oči se dívám dolů na Dar a v mysli mi krouží vzpomínky jako třepetající se motýli. Darem mi byl celý uplynulý půlrok. Naši studenti. Africké východy slunce, černé nebe plné hvězd, tyrkysově modří ptáčci poletující sem a tam po zahradě. Naše komunita, mnoho přátel a rodin. Chudí, nádherné děti Boží. I tato cesta domů.

Díky za vše!