O tom, jak padaly hlavy únavou, o napřažených rukou a o vděčnosti
Před pár týdny začaly keňským dětem prázdniny. Ve školce jsme uzavřely školní rok besídkou, kdy děti zpívaly, odříkávaly naučené úryvky z Bible, poté následovalo řečnění, jak od nás, dobrovolnic, učitelek, tak od rodičů i otce Chegeho, kněze z našeho střediska. Předávalo se vysvědčení a rozdávaly se dárečky – botky, mýdla a oblečení. Dětské tváře byly rozzářené. Jiskřičku už tak prozářené a veselé atmosféře jsme přidaly i my, Marky a já, když jsme přinesly buchtu jakožto sladké zakončení školního roku. Očička dětí svítila jak lampióny, oči rodičů jak baterky. Všem se sbíhaly sliny. I mně! Ještě jsme ani nepoložily buchtu na stůl a už kolem nás stál hlouček s napřaženýma rukama. Avšak kdybychom začaly buchtu rozdávat v této chvíli, tak by jistojistě nevyšlo na všechny. Tož jsme si je postavili hezky do lajny a začalo se rozdávat. Některé děti podváděly a přišly si pro buchtu dvakrát, ale měly smůlu. Pamatovaly jsme si je. Když už na plechu zbyly jen drobky, dala jsem svolení, že si je děcka mohou sníst. Slítly se na ně jak supi na mršinu. Drobečky byly snězeny dřív než mrknutí oka a plech byl kompletně čistý.
Při rozdávání buchty mi děti udělaly velikou radost! Obvykle, když jsme ve školce rozdávaly oběd, tak jsme děti učily poprosit a poděkovat. S tímto geniálním nápadem přišla má spolu-dobrovolnička Markétka, díky jí za to! Všechny děti nám za buchtu poděkovaly, což bylo moc milé. Tento den měl tak tisíc důvodů k úsměvu.
Ve škole jsme uzavřeli školní rok o pár dní později a bylo to fakt velký! Rannímu shonu, posledním přípravám a mši jsme se bohužel či bohudíky vyhnuly, protože jsme byly pozvány na promoci jednoho z místních bratrů. Avšak z promoce jsme odjely dříve, protože po mši následovala vystoupení žáků, které jsme si nemohly nechat ujít. Zpívalo se, tancovalo, vystoupili skauti i karatisté. Poté následovalo nekonečno proslovů, u kterých nejedna hlava padla únavou. Avšak všechny hlavy byly zvednuté, když se začali oceňovat premianti – z každé třídy tři děcka. Radost v srdci jsem měla celý den, ale ve chvíli, kdy byli voláni kluci, kteří bydlí u nás ve středisku, se radost rozšiřovala. Myslím, že jsem jí dokázala nakazit všechny ve svém okolí. Když byl všem proslovům konec, byli jsme už všichni hladoví. Hurá tedy na oběd! Panovala dobrá nálada, jídlo bylo slavnostní, takže jsme místo tradičního a všude přítomného ugali (kukuřičná kaše/hmota) měli rýži a chapati (placky, nejlepší jídlo, co tu máme), nějakou zeleninu, maso a sodovku. Po obědě následovalo zábavné odpoledne. S Marky jsme měly na starost malování na obličej. Musím říct, že jsem se u toho pořádně zapotila – malovala jsem někomu na obličej snad poprvé. Chudáci první děti, na kterých jsem si malování testovala, protože obrázky na jejich obličeji nebyly zrovna zdařilé, ale po chvíli tréninku se to zlepšilo. U malování byl také prostor na povídání. Ptala jsem se kluků, co budou dělat o prázdninách. Překvapilo mě, že většina odpovědí zněla: „Pomáhat mamince.“ Buď s domácími pracemi nebo s její prací. Byla jsem překvapená i hluboce dojatá. Nikdo z těch malých piďižvíků si ani vteřinu nestěžoval, že bude pomáhat. Prostě to tak je a tečka. Což mě vedlo k zamyšlení, zda-li si dostatečně já vážím toho, co mám? A proč si vlastně stěžuji, když tihle kluci toho mají méně než já, ale dokážou za to být tak vděční? Mám se toho ještě hodně co učit. Celou slavnost jsme pak zakončili dortem pro učitele a buchtou pro kluky. My, dobrovolnice, jsme dostali taky dort, veliký kus. Když jsem viděla, jak se klukům při pohledu na něj sbíhají sliny, nemohla jsem si ho nechat jen pro sebe! Byl vynikající.
Další den nastalo veliké loučení. Kluci odjížděli domů na prázdniny. Nemohla jsem tomu uvěřit! Jaké to tu bez nich bude? Byla jsem zvědavá. Dojaté byly obě strany, já i kluci. Za tu krátkou dobu, co tu jsem, jsme si k sobě našli cestu a opravdu nám na sobě záleží, což mi kluci potvrdili, když se ujišťovali, že se po prázdninách zase potkáme, či když mě seznamovali se svými maminkami. Až zpětně jsem zjistila, že když vás nějaký kluk seznámí se svou maminkou, tak je to většinou kvůli svatbě. Tak doufám, že si to žádná z maminek nevyložila tímto způsobem.
Ve středisku zavládlo nezvyklé ticho. Avšak jen na malou chvíli. Nezůstali jsme tu úplně samy. Zůstali tu s námi ještě osmáci, kteří čekali na závěrečné zkoušky KCPE (Kenyan Certificate of Primary Education), které se konaly týden po konci školy.
Nela Vicherková
Ve škole jsme uzavřeli školní rok o pár dní později a bylo to fakt velký! Rannímu shonu, posledním přípravám a mši jsme se bohužel či bohudíky vyhnuly, protože jsme byly pozvány na promoci jednoho z místních bratrů. Avšak z promoce jsme odjely dříve, protože po mši následovala vystoupení žáků, které jsme si nemohly nechat ujít. Zpívalo se, tancovalo, vystoupili skauti i karatisté. Poté následovalo nekonečno proslovů, u kterých nejedna hlava padla únavou. Avšak všechny hlavy byly zvednuté, když se začali oceňovat premianti – z každé třídy tři děcka. Radost v srdci jsem měla celý den, ale ve chvíli, kdy byli voláni kluci, kteří bydlí u nás ve středisku, se radost rozšiřovala. Myslím, že jsem jí dokázala nakazit všechny ve svém okolí. Když byl všem proslovům konec, byli jsme už všichni hladoví. Hurá tedy na oběd! Panovala dobrá nálada, jídlo bylo slavnostní, takže jsme místo tradičního a všude přítomného ugali (kukuřičná kaše/hmota) měli rýži a chapati (placky, nejlepší jídlo, co tu máme), nějakou zeleninu, maso a sodovku. Po obědě následovalo zábavné odpoledne. S Marky jsme měly na starost malování na obličej. Musím říct, že jsem se u toho pořádně zapotila – malovala jsem někomu na obličej snad poprvé. Chudáci první děti, na kterých jsem si malování testovala, protože obrázky na jejich obličeji nebyly zrovna zdařilé, ale po chvíli tréninku se to zlepšilo. U malování byl také prostor na povídání. Ptala jsem se kluků, co budou dělat o prázdninách. Překvapilo mě, že většina odpovědí zněla: „Pomáhat mamince.“ Buď s domácími pracemi nebo s její prací. Byla jsem překvapená i hluboce dojatá. Nikdo z těch malých piďižvíků si ani vteřinu nestěžoval, že bude pomáhat. Prostě to tak je a tečka. Což mě vedlo k zamyšlení, zda-li si dostatečně já vážím toho, co mám? A proč si vlastně stěžuji, když tihle kluci toho mají méně než já, ale dokážou za to být tak vděční? Mám se toho ještě hodně co učit. Celou slavnost jsme pak zakončili dortem pro učitele a buchtou pro kluky. My, dobrovolnice, jsme dostali taky dort, veliký kus. Když jsem viděla, jak se klukům při pohledu na něj sbíhají sliny, nemohla jsem si ho nechat jen pro sebe! Byl vynikající.
Další den nastalo veliké loučení. Kluci odjížděli domů na prázdniny. Nemohla jsem tomu uvěřit! Jaké to tu bez nich bude? Byla jsem zvědavá. Dojaté byly obě strany, já i kluci. Za tu krátkou dobu, co tu jsem, jsme si k sobě našli cestu a opravdu nám na sobě záleží, což mi kluci potvrdili, když se ujišťovali, že se po prázdninách zase potkáme, či když mě seznamovali se svými maminkami. Až zpětně jsem zjistila, že když vás nějaký kluk seznámí se svou maminkou, tak je to většinou kvůli svatbě. Tak doufám, že si to žádná z maminek nevyložila tímto způsobem.
Ve středisku zavládlo nezvyklé ticho. Avšak jen na malou chvíli. Nezůstali jsme tu úplně samy. Zůstali tu s námi ještě osmáci, kteří čekali na závěrečné zkoušky KCPE (Kenyan Certificate of Primary Education), které se konaly týden po konci školy.
Nela Vicherková
