Až v Ekvádoru jsem plně pochopila, co to znamená tančit v dešti. Nikdy předtím jsem totiž nezažila takový liják jako tady. Ne nadarmo se pralesu říká tropický deštný prales. Když přijde bouřka, během minuty jste durch mokří, jako kdyby na vás někdo vylil kýbl vody. A co je hlavní, nebudete čekat až přestane pršet. To byste se taky nemuseli dočkat.

Můj první liják jsem zažila asi dva dny po mém příjezdu do pralesa. Šly jsme s holkami k řece a začínalo pršet. Obloha byla úplně tmavá a já tak čekala, že to nebude jen nějaká přeháněčka, na kterou jsme zvyklí v Česku. Myslela jsem si, že se vrátíme, protože mi přišlo nesmyslné prát při bouřce. K mému překvapení jsme ale pokračovali a hned po příchodu se spustila pro mě tehdy šílená bouřka. Měla jsem s sebou jeden kyblík, takže to dopadlo tak, že na všechno mé vyprané prádlo stříkalo bahýnko (jak kapky deště dopadaly na zem, voda se od hlíny odrážela na mé prádlo). Mé prádlo tedy bylo špinavější než před praním. Když jsem viděla svou bílou podprsenku, která byla v tu chvíli celá hnědá, nadšená jsem z toho vůbec nebyla. Z mého prvního praní v dešti jsem tedy byla rozpačitá. Při příštím praním jsem s deštěm počítala a když se bouřka opravdu spustila, úsměv z tváře mi nezmizel.

Pochopila jsem, že déšť nikoho nerozhodí

Když na to mé první praní teď vzpomínám, přijde mi to nesmyslné, že mě to tehdy rozhodilo. Od té doby jsem totiž pochopila, že když přijde nějaká taková hrozná bouřka, všechno běží dál, jako by nepršelo. Bouřka mi úsměv z tváře nevezme a mohu se radovat, i když prší. Přála bych vám vidět děti hrající fotbal v dešti. Všichni durch promočení a špinaví od bláta. Brodí se blátem a vodou a balón je mnohdy dvakrát větší. Všichni jsou ale šťastní, že mohou hrát svůj milovaný fotbal a mohou být spolu. Tolik smíchu a radosti a nikomu nevadí ty proudy vody, které padají z nebe. Všechno mokré jednou uschne a všechno špinavé se zase vypere. A co teprve ten úžasný pocit, když si perete a koupete se pod přetékajícím okapem. Jste šťastní, že máte “tekoucí vodu“.