Jaký je rozdíl mezi Ghanským městem a Ghanskou vesnicí? Až na to přijdete, napište.

V Ghaně jsou tři místa, kde můžete najít Salesiány. V hlavním městě Accře, Sunyani, kde působím, a Tatale na severovýchodě, o kterém se povídají zajímavé historky. Také v Boys home (místě, kde působím) jsou tři kluci z Tatale a po nějakém čase jsem se sama chtěla přesvědčit, co je toto místo zač. Nejzákladnější otázkou bylo, zda je Tatale město nebo vesnice. Druhá byla o stavu cest a třetí o úrovni chudoby lidí. A tak jsem tam předposlední týden vyrazila. Pokud jste Tatale hledali v mapě, našli jste, že je vzdáleno ze Sunyani 491 km. Sedla jsem do autobusu do Tamale, města v polovině cesty. Tamale je převážně muslimské město (obecně sever je více muslimský, jih křesťanský). Zde mě vyzvedl salesiánský bratr Francis a po pár nákupech jsme se vydali do Yendi, posledního většího města. Po něm zbývalo už jen 68 km. Ale… Cesta nezpevněná, díky dešťovému období jsou zde díry někdy až půl metru hluboké a s džípem nejedete více než 30 – 40 km v hodině. Když jede nějaké auto před vámi, prach za ním se nese asi 200 metrů. Ale za dvouhodinovou cestu do Tatale jsme potkali jen pět aut. Přejeli jsme dva velké pěkné mosty, které se tu postavili během posledních 20 let – před tím se překračovaly řeky (20 metrů široké) na lodičkách. Při vjezdu do Tatale jsem viděla vesnické domky postavené bez organizace. A po chvíli v centru města elektrické světlo, obchody, auta a autobusy. V komunitě mě vřele uvítali. Hlavním salesiánem je zde otec Ivan, původem z Chorvatska a během večeře mě překvapila tekutá polévka a dobrý chleba. Poté jsem dostala nabídku přidat se k večerní mši na okraji Tatale. Na začátku mě přivítali děti velkým objetím a třesením rukou (jeden chlapec i čtyřikrát). Mše byla venku, donesli lavičky, stůl a pár bubnů. Vše v místní řeči. Otče náš (modlitbu) jsem se proto modlila v češtině. A napadlo mě, že zde tato modlitba v této řeči zazněla poprvé. A pocítila jsem souznění s prvními misionáři. Pod hvězdami, na hrubých lavicích. Zde se vynořila představa divoké Afriky s kouty, kde lidé žijí v jisté odloučenosti od zbytku světa. A právě tohle vytváří jedinečnou atmosféru, kterou nelze najít nikde jinde. Částečně podobnou, když uprostřed našich lesů sedíte okolo ohně s ostatními a sdílíte život, odpojeni od technologií a vnímající přítomnost. Na konci jsem se tradičně představila a zazpívali mi welcome písničku. Po mši mě otec vzal o pár desítek metrů dál k hranicím s Togem (sousední země). Další den jsem jela na sever. Míjeli jsme vesnice, kde byla buď mešita nebo křesťanský kostel. Bylo mi vysvětleno, že kdo zde postaví náboženskou budovu první, většina vesnice poté vyznává toto náboženství a těžko ho mění. Takže je to takový závod. Zároveň se salesiáni zajímají o školství a staví školy. Pokud už existuje budova, vláda jednodušeji odsouhlasí a vyšle učitele placené státem. V poslední vesnici nejvíce na sever, kam salesiáni dojíždějí (hodina a půl od Tatale) je prý 800 dětí které doteď neměly školu. A otec mi řekl, že jsem asi první běloška, která toto místo navštívila. Bylo zde v tu chvíli neskutečně krásně. Nevím, jestli lidé z vesnice si tu krásu uvědomují. Říkala jsem si, že možná touží po něčem jiném. Ale nemají na vybranou. Další den jsem jela na jih ke kopcům v Togu. Většina lidí se zde živí zemědělstvím, ruční prací na poli, žádné stroje. I když je to pochopitelné, zarazili mě lidé na stavbě řezající prkna podélně ruční pilou. Velkým problémem v deštivém období jsou zde i menší potůčky, které cestu učiní nesjízdnou. Větší potoky se mění v rybníky a auto neprojede. Vesnice žádají stát o zbudování mostků, ale to je běh na dlouhou trať. Zde jsem viděla sílu větru, většina domů má střechu z lehkého plechu a ten často v silném zdejším větru odlétne a zdi z hlíny se pak v dešti rychle sesypou. Navštívili jsme vesnici, kde zemřela jedna žena. Dnes byla pohřbena na dvorku uprostřed domu a část žen udusávala hlínu, jiné zpívaly a tančily. Navštívila jsem starou školu a také nově zbudovanou, ve které začne život od září. Za dobu v Tatale jsem navštívila rodiny kluků a velmi mě překvapilo, když mi večer nebo další den návštěvu oplatili (vždy jsem měla sebou někoho, kdo mi překládal z jejich řeči do angličtiny). Já se naučila jen, že nansare znamená “běloch” a alafiape je “mám se dobře”. Líbilo se mi mnoho věcí. Mají zde knihovnu díky podpoře australské vlády vybavenou pár počítači, stoly k učení a dostatečným osvětlením. Líbilo se mi, že to, co je pro nás nepředstavitelné (jako když matka jde s pětiletým klukem a ročním miminem asi 15 km navštívit příbuzné pěšky v horku), je vlastně zcela možné. Vidět, že my lidé dokážeme víc, než si myslíme a že tuhle krásu bych si chtěla pamatovat. Takže Tatale – město nebo vesnice? Vlastně jsem zde nestrávila příliš času, spíše ve vesnicích okolo. Můžete to však posoudit vy, pokud se vám zachce. Otec Ivan zve různé dobrovolníky na třeba i krátký čas. Pokud byste chtěli pomoci, uměli angličtinu a lákalo vás toto místo, můžete. A pak, až se vrátíte, mi nezapomeňte říct: “Je Tatale vesnice nebo město?”