Marie konečně získala vízum, oblíbila si albánskou kuchyni, hledá nové kamarády a shání kolo.

Přechodně polojasno, slunečno

Za poslední tři měsíce jsem zde:

● prožila s dětmi karneval ● oslavila s ostatními Den učitelů (7. 3. 2025) ● jela do Tirany a třikrát se tam ztratila, zatímco ostatní měli setkání učitelů všech salesiánský škol z Albánie ● kolem čtvrté ráno poslouchala z balkonu zvuky minaretů, které trvaly mimořádně dlouho, protože končil Ramadán; Gëzuar Fitër Bajramin! ● dostala sedmikrásky od chlapečků ze školky ● rozbila v kostele stojánek na noty ● zvládla zpověď v angličtině ● zažila velké stresy, když jsem vzala své housle mezi děti do školky ● asi poprvé v životě zaspala ● viděla svoji rodinu, která mě přijela navštívit

Jasno a slunečno

Co mi však dělá radost každý den? Jo, je to jídlo! Jak jsem už několikrát zmínila v předchozích dopisech, tak mi tu neskutečně chutná. Je to takový mix balkánské, italské a u nás v komunitě i české kuchyně. V hlavní roli tu je olivový olej, který částečně máme i z olivovníků v naší zahradě. Nechybí ani spousta zeleniny a ovoce, které zrovna v daném období dozrává,třeba takové citrusy se sklízely v zimě. Dále pak sýry, maso, makarony (tak nazývají snad všechny druhy těstovin) a když je nějaký vyjímečný den, tak i ryby nebo mořské plody. Polévky tu jsou jen občas a takové jiné, než ty naše. Musím zmínit jednu s kousky kuřecího masa a kapkou citronové šťávy, která se kvůli citronu může zdát zprvu nakyslá, ale moc jsem si ji oblíbila. Nemůžu zapomenout na sladkost objevující se po celém balkáně, BAKLAVU. A v neposlední řadě BYREK, který je pečený ze slaboučkých plátků těsta. Může být plněný sýrem, masem a nebo zeleninou. Máme tu úžasný servis od paních kuchařek z jídelny naší školy, které nám vaří samé dobroty. Až na neděli, to si vaříme sami. Ano, i já jednou za měsíc vařím a s místními ingrediencemi zkoušet vařit české jídlo je tedy občas výzva, ale jak říká sestra Miki: „Sestry stejně nevědí jak to má vypadat…“ Lepší slova pojištění hold dostávat nemůžu.

Hodně oblačnosti, čekáme přeháňky a četnější srážky

Když jsem sem v září přijela, tak v oratoři u salesiánů byli dva dobrovolníci z Rakouska. Protože jsem zde tou dobou byla nová a potřebovala si zvyknout na zdejší život, tak jsem s nimi moc času nestrávila. Ale i tak jsem byla ráda za každý okamžik, kdy jsme se mohli potkat, popovídat o našich zážitcích z této země a nebo třeba zajít na kafe do místní kavárny. Jejich čas se však brzy naplnil a oba odjeli zpět domů. Netrpělivě čekám, kdy přijede někdo nový. Ale ouha! Dozvídám se, že žádní noví dobrovolníci teď nepřijedou. Trochu mě tahle zpráva mrzí, protože jsem se moc těšila na nějaké kamarády se kterými bych mohla podniknout krátký, rychlý vyjížďky do albánskýho okolí. Jeta është vështirë! No nic, nová výzva je tu! Hledat si kamarády mezi místními.

Oblačnosti ubývá…

Pomalu začíná jaro a tak si myslím, že je načase sebrat odvahu a vyrazit někam ven. K tomu mi dopomáhá fakt, že si potřebuji jet vyzvednout kartičku, něco jako občanku, na místní cizineckou policii. Má víza jsou konečně dořešena, jupí! Statečně oznamuji sestrám, že to snad zvládnu sama. Potřebuji jen nějaké kolo. Celkově, místní kola i zorientovat se tady v dopravě je pro mě velké dobrodružství. Ale lidé jsou tu ohleduplní, a proto jsem všechny výlety na kole přežila, tedy zatím. Kolo je teď můj parťák, se kterým si vždy neskutečně odpočinu. A taková vyjížďka po probouzejícím se městě stojí i za budík v pět ráno.

Vaše Marie