Děti netrápí hlad a chudoba… chybí jim náš čas.

Druhý den po příjezdu dopoledne jsme se „zabydlovaly“ s příručním zavazadlem, což znamená, že jsme přepraly tričko, které jsme měly momentálně na sobě. Bagáž dorazí později. Odpoledne jsme šly pomáhat s hrou pro děti. Sešli jsme se v malé klubovně na periferii města, kam dorazilo asi patnáct dětí. Děti nám spořádaně podaly ruku a seznámily jsme se. Pak začalo rodeo. Děcka dováděla, prala se a křičela, ale plán byl jasný a šlo se promítat na velké plátno. Děcka usedla a otec začal hrát na kytaru. Ve chvíli, kdy všichni zpívali (křičeli) píseň „Dej mi duše“, jsem trochu pochopila v čem spočívá můj přínos tady. Děti netrápí hlad, nejsou podvyživené. To, co jim chybí, chybí i mně. Společné sdílení času tady na tomto světě v téhle chvíli. Být tady pro ně, protože i já jsem bývala dítětem.