…a myslím, že hned tak nepřestane!
Vzdálenost mezi Prahou a Colimou nikdy nebude nepřekonatelná. Na dobrovolnici Kamču čekají ještě necelé tři měsíce prodlouženého pobytu. Tak už je to více než tři měsíce od doby, kdy jsem se Vám ozvala s posledním dopisem. Možná, že si někteří z Vás už třeba i mysleli, že jsem se vrátila, že mě to tu najednou přestalo bavit nebo toho na mě zkrátka bylo už moc. Tak to tedy ne! To ani v nejmenším; stále mě to tu baví a myslím, že hned tak nepřestane! I když … je to náročné, to nepopírám. Ráda bych začala zápisem z deníku ze dne 28. května: Je to zápřah. Poslední dovolená byla začátkem dubna, kdy jsem se byla podívat v Tapalpě. Pak jsme vlastně ještě měli volno 1. a 2. května, to jsem si trochu odpočinula. A pak celý měsíc zabíračka, tedy alespoň pro mě. Během května jsem si několik odpolední nemohla oddychnout, neboť holky nešly do školy; důvody byly různé – slavil se Den učitelů, byla technická přestávka atp. O sobotách jsme jezdili na fotbalová utkání, takže jsem ani nemohla pravidelně chodit na výtvarný kurz. Snad bude červen trochu klidnější. A fakt už je horko, doslova se potím „jak vrata vod chlíva“, a lepší to nebude, musíme trpělivě čekat na déšť. Snad přijde již brzy. Dnes odpoledne ve čtvrt na čtyři jsem se blaženě natáhla na postel, předtím samozřejmě pro jistotu ještě nařídila budík, abych nezmeškala vyzvedávání holek ze školy, a po deseti minutách, kdy už jsem pomaloučku přicházela k bráně do říše snů, mi zazvonil mobil a Ruth se mě otázala, zda bych mohla vyzvednout ze školy devítiletou Maru, že prý je jí špatně. Tak jsem si opláchla obličej studenou vodou, obula sandály a běžela do školy. Ruth mi potom sice řekla, že podle jejího názoru to Mara jen předstírá, ale těžko říct; zkrátka takhle to tu chodí a my, co tu pracujeme, musíme být neustále připraveni na všechno. I tak mě to tady baví a neměnila bych! No, ten červen, co pak následoval, nebyl o nic méně náročný. Jak se blížil konec školního roku, děti byly čím dál tím víc neposedné, nesoustředěné, neklidné a tak, což se ovšem dá pochopit.
Tanečky
Ve čtvrtek 28. června bylo připraveno speciální odpoledne pro rodiče a další příbuzné dětí ve škole, kam chodí naše holky z prvního stupně. Jednalo se o folklorní tanečky; holky měly na sobě pestrobarevné sukně, halenky a ve vlasech květy. Kluci byli oblečeni do kalhot a košilí, na hlavách klobouky. Moc se jim to povedlo, přišlo mi to i takové hezké jako rozloučení s Cynthií, která se následujícího dne s námi všemi objala a odjela domů, do Nogales (stát Sonora, v severním Mexiku). Hotové slzavé údolí, a tohle mě čeká za necelé tři měsíce také! Jedna z mála věcí, které fakt nemám ráda, jsou právě takovéhle akce, kdy všichni brečí, přitom vlastně ani není pro to důvod, neboť díky dnešním technologiím lidé mohou být spolu stále v kontaktu, pokud tedy o to opravdu stojí. Není to žádné loučení jako v příběhu o Malém Princi, který se musel vrátit na svoji planetu, a ačkoliv to často vypadá, že já z jiné planety jsem, překvapivě tomu tak není, a tím pádem ta vzdálenost mezi Prahou a Colimou nikdy nebude nepřekonatelná, nehledě na to, že u mě je možné úplně všechno a nemůžu proto ani zcela vyloučit, že se časem třeba natrvalo přestěhuji do Mexika.Setkání salesiánských dobrovolníků
Pardon, trochu jsem odbočila. Červenec byl opět nabitý událostmi. Prvních pár dní jsem strávila na setkání salesiánských dobrovolníků v Tlaquepaque (město těsně přiléhající ke Guadalajaře ve státě Jalisco). Tam jsem poznala spoustu mladých lidí, kteří se právě chystali na dobrovolnou službu v délce jednoho měsíce, půl roku i celého roku. Setkání se zúčastnili i někteří ex-dobrovolníci, mezi něž jsem byla zahrnuta také. Původně bylo plánováno, že pojede i Cynthia, ale ta měla tou dobou už jiné (studijní) povinnosti. Akce celkově byla zajímavá. V rámci příprav dobrovolníků (u Salesiánů v ČR kurz trvá deset měsíců, v Mexiku šest dní) jsem společně s ostatními navštívila tamější oratoř, dále sociálně vyloučenou lokalitu, kde žijí ti nejchudší z Guadalajary, a také azylový dům pro migranty, kde jsme strávili celé odpoledne, ovšem musela jsem si zcela upřímně přiznat, že to by nebyla práce pro mě. Myslela jsem si o sobě, že jako dobrovolnice bych byla schopna dělat cokoliv, že jakkoliv pomáhat lidem by mě bavilo, nicméně tam se mi moc nelíbilo. Bylo tam dost horko, musela jsem se společně s ostatními dobrovolníky přehrabovat v záplavách darovaného oblečení a třídit věci, které teoreticky ještě mohly posloužit. Darované boty, které jsem skládala do přihrádek, děsivě páchly. Personál byl milý, i když na mě působili dojmem „stále ve střehu“. Vlastně většina pracujících tam jsou ženy, a naopak drtivá většina těch, co si přichází pro pomoc a podporu, jsou muži. Je to různé – Mexičané, Kolumbijci, Guatemalci. Převážně ti, co se chtějí dostat do USA a cestují na nákladním vlaku, jemuž se přezdívá La Bestia, neboť ošklivě poznamenal už mnoho lidských osudů. Ze setkání dobrovolníků jsem se musela vrátit předčasně, nechtěla jsem si totiž nechat ujít první přijímání několika holek a kluků z našeho domova; tato akce se konala v našem kostelíku, zasvěceném sv. Jeronýmu Emiliani, patronovi sirotků a opuštěné mládeže.
Veselé prázdniny s Ježíškem
V pondělí 16. července v dětském domově v Colimě začaly letní kurzy, které trvaly tři týdny. Jednalo se o letní prázdninový program VAFEJE 2018 (VAcaciones FElices con JEsús aneb Veselé prázdniny s Ježíšem) a v porovnání s tím loňským mi připadal celkově vydařenější; minulý rok to připomínalo více školu – děti ve skupinkách byly víceméně celý den zavřené v učebnách. Letos to bylo jinak: v dopoledních hodinách všechny děti vždy měly program na hřištích v oratoři DOSA, pak přijely na oběd. Po jídle pokaždé následoval úklid, potom chvilka k odpočinku u televize a ve čtyři hodiny odpoledne nástup na hřišti, kde si dobrovolníci Jany, Paola, Choco, Aaron, Blanca a Dany rozdělili děti (ve skupinkách podle tříd) a realizovali s nimi předem připravené aktivity. Do programu byly zařazené třeba salesiánské hry, osmisměrky a vybarvování pro ty nejmenší a pro ty větší například procvičování malé a velké násobilky pomocí loterie. Dále také hodiny ekologie (děti zasadily kukuřici a fazole a vyráběly zvířátka z nápojových kartonů od mléka) a ruční práce (učily se vyplétat atrapasueños – indiánské lapače snů). Na závěr jsme je vzali na tři dny pod stan; tam, kde jsme byli koncem února, na ranč pod sopkou. Pro nás dospěláky to bylo poměrně náročné, uhlídat takovou kupu dětí a mládeže, naštěstí všichni se chovali celkem ukázněně a nikdo neutrpěl žádnou újmu na zdraví. No, ačkoliv vlastně ano; naši spoludobrovolnici Blancu kousnul do nohy německý ovčák, když jsme se vraceli od jezera. Snášela to tedy dost statečně, fakt jsem ji obdivovala, dokonce byla schopná dělat si z toho ještě srandu! Majitelka psa jí tvrdila, že to zvíře je klidné a nekouše. Nechci si ani představovat, jak by to bývalo dopadlo, kdyby byl ten pes kousl některé z dětí, z nichž těm nejmenším, co na tábor jely, bylo sedm let. Ale jinak fajn, užili jsme si to, i když občas pršelo a scházela nám naše kuchařka Linda. Z tábora jsme se vrátili ve čtvrtek 9. srpna a já jsem se hned následující den vydala na cestu směr San Luis Potosí. Autobusem to trvalo celou noc; přesně 8,5 hodiny. Ubytování jsem měla domluvené u Isabel a její rodiny. Isabel v Colimě strávila měsíc jako dobrovolnice v oratoři, a když jsem se dozvěděla, že žije ve městě San Luis Potosí, které se nachází ve stejnojmenném mexickém státě, rozhodla jsem se, že ji poprosím o ubytování. Neměla s tím nejmenší problém, stejně jako ostatní Mexičané, které jsem v uplynulém roce požádala o několikadenní „azyl“ v jejich domovech, ta pohostinnost a velkorysost mě nepřestává fascinovat, je to super!! Takže jsme společně navštívily centrum a místo, které by se dalo popsat jako Výstaviště spojené s Matějskou poutí, kde mě naprosto nadchl pavilon, v němž se prodávaly řemeslné výrobky typické pro tu oblast (ponča, deky, šperky, přírodní kosmetika, kožené zboží, dřevěné výrobky, káva, sladkosti). Isabel a její rodiče mě také vzali s sebou na výlet do městečka Cerro de San Pedro, kde se těžilo (a těží dodnes, i když už v mnohem menší míře) zlato, stříbro a měď. Na další výlety s nimi už bohužel nebyla příležitost, neboť v pondělí všichni museli do práce a do školy (ano, vyučování tu začíná už v polovině srpna!).
