Navštívili jsme malé komunity v džungli, kde nevadí, že mé oblečení není vybělené a voňavé. Důležitější jsou tam jiné věci.

Komunity jsou v podstatě vesničky místních lidí. Některé mají kapli, ale nemají místní kněze. Pouze katechety, kteří slouží bohoslužbu slova a podávají svaté přijímání. Pokud komunitu navštíví kněz, v komunitě slouží mši svatou. A pokud jdeme bez kněze, zúčastníme se jejich bohoslužby a případně připravíme nějaký program pro místní. Záleží na komunitě, někde máme přípravu na biřmování, někde katechezi pro děti,…

První výlet do komunit

Slyšela jsem spoustu příhod z návštěv komunit, ale ze začátku roku jsme se do žádné komunity vydat nemohly. Až byl život na misii v zajetých kolejích, začaly jsme plánovat, kdo by kdy mohl navštívit nějakou komunitu. Přišla na mě řada jako první, tak jsem si to moc nedokázala představit. Měla jsem jít s Carmitou, zodpovědnou za dívčí část internátu, a Elviou, ,,ačuárskou’’ dobrovolnicí, která je asistentkou holek na internátu. Věděla jsem, že půjdeme pěšky dvě a půl hodiny a vracet se budeme druhý den. Jídlo si s sebou brát žádné nebudeme, to se tady nenosí. Snad nám někdo něco dá. K základním instrukcím patřilo také to, že je vždy lepší pít chichu (tradiční nápoj vzniklý rozmělňováním juky – manioku, v puse a fermentací) než vodu.

Sbalit se a vyrážíme

Až jsem měla své věci nachystané, padl dotaz, jestli mám vše v igelitových sáčcích. Až začne pršet, aby mi všechny věci nepromokly. No to jsem tedy neměla, to mě nenapadlo a nikdo mi nic takového neřekl. Tak jsem si celý batůžek zase vybalila a vše prvně balila do igelitových sáčků. Později jsem za to byla moc ráda, protože nám cestou začalo pršet. V té chvíli jsem byla vděčná za vynález igelitových sáčků a doufala, že to opravdu bude fungovat a mé věci budou suché.

Cesta pralesem přináší výzvy

Naštěstí nepršelo nijak hrozně, tak ta cesta byla docela příjemná. Trošku se mi zastavilo srdíčko, když jsme došly k ,,mostku přes řeku“ v podobě kmenu stromu. Kmen byl samozřejmě vlhký od deště a bahna a já měla pocit, že v těch gumácích mi sjede noha během prvního metru, ale naštěstí jsem to zvládla bez problému a mohly jsme pokračovat v cestě.

Člověku cestou vyhládne

Po příchodu do komunity jsme hledaly katechetu, který měl klíč od našeho domečku. Tím, že se domeček běžně nepoužívá (nikdo v něm nebydlí) a je v něm baterie na osvětlení kaple, zamyká se. Katecheta bydlí bokem od ostatních, tak jsme k němu ještě pěknou chvíli šly. Během této cesty jsem si uvědomila, že mám docela hlad a něco bych potřebovala zakousnout. Když jsme konečně dorazily na místo, katecheta nebyl doma. Zastihly jsme pouze jeho dceru a nemocnou ženu. Dcera nám hned řekla, že se máme posadit a donesla nám cañu (šťavnatá plodina). Za chvíli přinesla i chichu a já byla spokojená. K mému velkému překvapení nám za chvíli řekla, ať se posadíme ke stolu a přinesla nám plný talíř vařené juky, banánů a 2 vajíček. Dostala jsem strach, jestli nám nedala své jídlo, ale bylo mi řečeno, že nám dala tolik, protože sama má dostatek. Kdyby neměla pro sebe, tak nám tolik nedá.

Důležité je, jaká jsem

Odcházely jsme od nich s naprosto plným žaludkem, něco takového jsem opravdu nečekala. Cestou k našemu domečku jsem děkovala Bohu za takové dary a až při této chvíli jsem si všimla, jak úžasně jsem špinavá. Na mé leginy se otisklo úplně všechno, co jsme cestou potkaly. A já přemýšlela, jak je tento svět naprosto jiný. Je totiž úplně jedno, co mám na sobě a jestli jsem špinavá až za ušima. To důležité je, jaká jsem. Jaké je mé srdce. A samozřejmě mi na mysl přišla otázka, jestli i my v tom našem čistém světě jsme tak úžasně pohostinní a bezprostřední. Jestli si těch druhých taky tak vážíme a dokážeme se s nimi vždy podělit.