Ve 4:00 mě vzbudí hudba, to stávají naši kluci na internátu. Super, to znamená, že ještě hodinu a půl můžu ležet v posteli, než začnou ranní modlitby…

Už na ranních modlitbách se mi zdá, že zaslechnu svoje jméno, ale jak to u ranních chval bývá, jsem rozespalá, tak tomu nevěnuji pozornost.

6:20 začíná mše a opět v ní slyším svoje jméno. Že by to mělo něco společného s tím, že mám dnes narozeniny?

Vracím se do svého pokoje a je to jasné, o narozeninách ví každý.

U snídaně mě otec Felix jen tak mimochodem řekne, že bych měla pozdravit studenty na nástupu, který je za 4 minuty.

Po nástupu už pospíchám do výuky. Studenti mi na začátku popřejí k narozením a zbytek dne se zdá klidný a běžím svým pravidelným tempem – výuka do 16:00, sporty, růženec. Po růženci však nejdeme na večeři jako obvykle, ale jdeme k sestrám. Mohlo mi něco napovědět, že jsme k sestrám vezli obří reprák s mikrofonem, ale i tak mě to překvapilo.

Veselé slavení v komunitě Jedna sestra se ujala moderování celého večera. Byli jsme kuchyni – v malé místnosti, do které se dovezl reproduktor s mikrofony. Přeci na každé oslavě musí hrát hudba, tak ať ji pořádně slyšíme. Začali jsme přípitky a večeří

. Nebyla by to ale Afrika, kdyby to proběhlo tak skromně. Následovaly proslovy skoro ode všech, i těch, kteří mě viděli první den. Přinesl se (tedy spíš přitančil) dort a mělo začít krájení. To jsem ještě netušila, že to nebude tak lehké. Přišli ke mně další 3 lidé a snažili se mně v rozkrajování zabránit. Nakonec se ale vše povedlo. Ani jezení dortu však nebylo jednoduché. Kousky dorty se jsme napíchali na párátka a vzájemně jsme se krmili (možná spíš dusili) dortem. Pak přitancovaly dary od sester, bratří, dobrovolnic. Díky nim mám už oblečení jako pravá Afričanka.

Nakonec večera nechyběly různé hry. V radostné náladě jsme se pak všichni rozešli do postelí pod své moskytiéry.

dobrovolnice Eva