Už při příjezdu do Zambie jsme se doslechli, že by se na začátku května mohlo konat setkání dobrovolníků z celé provincie. A ani jsme se nenadáli, a meeting byl tady! A to doslova. Všichni dobrovolníci totiž přijeli za námi do Chingoly.

Setkání proběhlo v této době, protože právě probíhaly dvoutýdenní prázdniny mezi školními trimestry a tak se ho mohla zúčastnit i učící menšina dobrovolníků. (Ony teda ty prázdniny neplatí tak úplně pro všechny třídy a vysoká to má úplně jinak, ale to by bylo na delší vysvětlování…).

Původně jsme měli na meeting přijet všichni do Lusaky do domu provinciála, ale tenhle plán se změnil více méně i kvůli prosbám dalších dobrovolníků, kteří chtěli vidět jiné centrum. Takže byla vybrána Chingola, jako místo, které je vhodné pro ubytování více lidí. Účastníci byli složeni z Poláků (4), Čechů (3), Švýcara a Malawijce. Celkem nás bylo devět, plus náš milovaný otec Chris, coby stvořitel této akce.

Pro dobrovolníky jsme, spolu s aspiranty a africkými bubny, nachystali hlasité přivítání a uhostili je večeří (cestovali k nám celý den, nejvzdálenější centra jsou přes 1000 km afrických silnic daleko). Ten večer jsme jim po náročné cestě nemohli zazlívat, že si chtěli odpočinout, takže i my jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili na cestu k domovu. Bylo nám ctí ubytovat v našem rozhlehlém paláci třetího Čecha výpravy Ondru, takže jsme se tu konečně nemuseli toulat jeho nekonečnými chodbami sami, a navíc jsme měli čerstvé zprávy z centra v Lufubu, kde vyslyšuje své misijní poslání.

Rozvíjíme duši

Následující první den setkání byl duchovně odpočívací, což neznamenalo, že náš duch bude odpočívat, ale naopak, že se budeme duchovně vyvíjet a naše tělo bude odpočívat. Rozvoj našich duší, ale musel dopoledne ustoupit komentované prohlídce areálu s otcem Leszkem. Když jsme před ní Chrise upozorňovali, že Leszek neumí mluvit jen chvilku, stanovil mu lhůtu třičtvrtě hodiny. Nakonec se sice o hodinu přetáhlo, my jsme ale věděli, že se Leszek fakt krotil, protože po našem příjezdu v lednu stejná prohlídka zabrala hodiny tři. Na jeho obranu musím říct, že centrum je pozoruhodné a navzdory africkým zvyklostem se tu věci mají tendenci dokončovat překvapivě rychle. Dobrým příkladem je budoucí budova pro sborovnu a specializované laboratoře, která při našem příjezdu neměla hotové ani základy. Teď už jsou postaveny všechny zdi a do konce srpna by měla být dokončena. Leszkovy plány jsou ale megalomanské, takže si troufám tvrdit, že za pět let bych to tu vůbec nepoznala.

Po prohlídce jsme přece jen dali prostor péči o naše duše při rozjímání nad texty z Bible a zakončili tento blok mší se sdíleným kázáním, což byla velice zajímavá zkušenost (prostě takové sdílení ve skupinkách v prostoru pro kázání) a osobně jsem si z toho odnesla víc, než si často odnesu z normální mše. Bohoslužba byla jiná i tím, že jsme s Jendou měli na starosti hudbu, čehož jsme se statečně zhostili.

Volno, konečně volno

Po vydatném obědě a stejně tak vydatné siestě jsme se sešli na teambuildingu, abychom se trochu líp seznámili. Tak jsme měli možnost zahrát si pár her, které by naše uličnické děti nejspíš nepochopily, nebo bychom jim je nebyli schopní vysvětlit. A aby tento den dostál slibům o tom, že bude odpočívací, zbytek dne jsme dostali volno, ve kterém jsme se nemohli dočkat večerního posezení s dobrovolníky, pivem a motivačním filmem.

Druhý den setkání jsme byli vzděláváni o tom, co by dobrovolník měl a neměl dělat vzhledem ke komunitě a co by komunita měla a neměla dělat vzhledem k dobrovolníkovi. Bylo to tak poučné, že jsme si po obědě dohodnuli schůzku s otcem Lezskem, coby naším bossem, abychom od něj získali nějakou zpětnou vazbu. Prý je s námi spokojený, tak asi pohoda.

Velkou část meetingu jsme také strávili sdílením si navzájem prezentací o práci v místě našeho působení. Bylo zajímavé zjistit trochu víc, jaká je náplň práce dobrovolníka v jiných centrech a mohli jsme si z toho vzít věci, které u nás v Chingole chceme podnikat taky.

Večer jsme měli společenský večer, který se samozřejmě neobešel bez dobrého jídla, pití a společnosti. V našem případě se dobrou společností myslel bratr, původem z Chingoly, který odjel na misie do Sýrie, do Aleppa. Bylo hodně obohacující slyšet jeho vyprávění a náš krok vyjet do Afriky už se najednou nezdál jako něco velkého. A pro nás Evropany bylo trochu zahanbující slyšet místního Afričana mluvit o tom, že lidé v Sýrii jsou v porovnání s místními chudí ale vděční a šťastní i s tím málem co mají.

Nové plány

 Poslední den setkání jsme věnovali zpětné vazbě naší dobrovolnické činnosti, centra, salesiánů v Zambii i meetingu samotného a také jsme dokončili prezentace všech dobrovolníků o jejich práci v ostatních centrech. Společně s ostatními dobrovolníky jsme se také domluvili, že po tomto setkání uděláme ještě společný výlet po ostatních střediscích, abychom mohli na vlastní kůži poznat atmosféru dalších míst.

Za možnost zúčastnit se takového setkání jsem moc ráda, protože vím, že to není žádnou samozřejmostí, a v mnoha provinciích se takovéto akce vůbec nekonají. Bylo skvělé se pobavit s lidmi na stejné vlně a s podobnými zkušenostmi. Myslím, že nás některé myšlenky z tohoto setkání budou provázet po celý zbytek naší služby.