Konec školního roku je u nás spojen s výlety. Stejně tak je tomu v Ekvádoru na místě, kde působí naše dobrovolnice Eliška. Jen tam chodí trošku výš, než si tady v Česku můžeme představit. 

Před dvěma týdny nás profesoři že školy v komunitě Cocha colorada pozvali na jejich tradiční výlet na závěr školního roku. Výsledkem byl nečekaný a nádherný výšlap (a později skoro výšplh) na jednu z asi nejvyšších hor v okolí Simiatugu, která zcela jistě musela přesáhnout výšku 4000 m. n. v. Pod ostrým sluncem doprovázeným neuvěřitelně silným a ledovým větrem nás na úplný vrcholek vyšla jen větší polovina, velmi překvapivě to však často byly i pěti či šestileté děti. I přes to, že byly často menší než okolní tráva, nás hravě předběhly, jejich nožičky jsou holt trénované, po horách tu běhají dennodenně.    Tento týden nám v Simiatugu skončil školní rok, máme za sebou spoustu dojemného loučení s dětmi v komunitách i v místní škole a všichni moji žáci mě přemlouvali, ať se vrátím ještě po prázdninách, na což jsem jim odpovídala, že snad ano. Nejhezčí pro mě ale bylo loučení s mojí skupinkou dětí, co za mnou chodily každý čtvrtek trávit volný čas – ať už jsme si hráli, něco vyráběli nebo se děti učily něco péct. Na poslední předprázdninové setkání jsem si pro děti připravila výlet na veliký kopec nad Simiatugem, na který se děti vydaly s velkým, až překvapivým nadšením, na to, že po horách běhají pořád. Nicméně na vrcholek téhle hory prý ještě nevyšplhaly. Celou cestu, byť byla do dost strmého kopce, nadšeně pobíhaly, lezly na stromy, zkoušely stojky (dokonce i já jsem se odhodlala) a cestou dolů kotrmelcovaly.