Aneb co dělá dobrovolník – učitel o prázdninách?

Srdečně vás zdravím z deštivé Keni. Počasí mi tady Vánoce opravdu moc nepřipomíná, je chladněji (spíš na mikinu než na tričko) a hodně často prší. Deštník mi rozbily děti a nový jsem si ještě nekoupila, ale zatím jsem to zvládla bez něj. Někdy prší tak moc, že nemůžu večer ani usnout, nebo mě ten hluk vzbudí ze spánku. Musela jsem si koupit teplou mikinu a deku, na takové počasí jsem nebyla moc připravená. Není to ale obrázek celé Keni, chladno je nejvíce u nás v Nairobi. Mám se moc dobře. Někdy jsem už hrozně unavená a vyčerpaná, po většinu času jsem ale plná radosti a nadšení. Můj sen se stal skutečností, pomáhám v rozvojové zemi v Africe a to je pro mě prostě něco ohromného. Teď máme ve škole prázdniny, rozdala jsem vysvědčení svým dětem z “baby class”, rozloučili jsme se společně školkáčky i školáky z internátu a s mojí spoludobrovolnicí Nelčou jsme se vrhly do práce ve středisku. Zprvu jsme pomáhaly s dokumentací sociálnímu pracovníkovi, zapisování zjištěných údajů do počítače nám šlo rychleji než jemu, naši pomoc velmi vyhledával a my jsme se zase dozvěděly něco více o našich dětech. Zjistily jsme například, že většina dětí nežije s oběma rodiči, buď oba zemřeli nebo jeden z nich (většinou otec) rodinu opustil. Z údajů v dotazníku jsme mohly vyčíst četnost zastoupení HIV u rodinných příslušníků, naše děti pro vzdělávání v naší škole nesmí být nemocní (pro takové děti je zřízeno jiné středisko). Rodiče svůj zdravotní stav sociálnímu pracovníkovi jen sdělují, naši studenti jsou testováni během školní docházky víckrát. Mezi otázkami pro rodinu a děti se objevuje i otázka fyzického násilí, sexuálního zneužívání, problémového chování, užívání drog, alkoholu atd. Všichni žijí až na malé výjimky ve slumu, v jednopokojovém “domě” (spíš boudě) s hliněnou podlahou, bez toalety a jen někdy s přístupem ke společné venkovní kuchyni (ohništi). Salesiáni rodinu podle potřeby finančně podporují, platí školné nebo školní pomůcky.

Vánoční setkání a sdílení posiluje na duchu

Po dvou týdnech práce v kanceláři jsme s Nelinkou odjely na setkání dobrovolníků do Tanzánie. Toto setkání nás v mnohém obohatilo, setkaly jsme se s dalšími dobrovolníky sloužícími v Keni a Tanzanii (dohromady nás tu je 13, na setkání do Dodomy přijelo 10 z nás), sdílely jsme své zkušenosti a nechaly se obohatit zkušenostmi ostatních. Mluvily jsme i nějakou dobu česky, protože mezi dobrovolníky bylo 7 z nás z Česka a Slovenska. Já jsem přijela zpět do Keni plná vděčnosti, protože jsem si uvědomila, jak mi práce v Bosco Boys Kuwinda sedí na míru a nic bych na ní nechtěla měnit. Zpátky domů jsem se těšila, naše komunita nás uvítala vřelým objetím.

Je třeba přiložit ruku ke společnému dílu

Následovaly práce ve škole. Praly jsme závěsy, žehlily je a vracely do tříd, aby bylo vše pěkně připravené pro nový školní rok. Uklízely jsme učitelskou sborovnu, kde se předtím malovalo, a opravovaly staré pomůcky. Pak jsme pomáhaly v kuchyni, kde se mi natolik zalíbilo, že jsem tam už zůstala. Uklízím jídelny, prostírám stoly, pomáhám s vařením a žehlím. Tyto činnosti mi připomínají domov, asi proto jsou mi tady tak milé. Nelča mezitím prala, žehlila a opravovala školní uniformy pro školní orchestr, který přijel k nám do střediska na dvoutýdenní soustředění, tak jsme měly ze společného shledání velikou radost. Mimo to máme každý den odpoledne oratoř, kde se věnujeme dětem různého věku, které pochází ze slumu Kuwinda blízko našeho centra. Máme tu miminka i teenagery, snažíme se věnovat všem, jak potřebují. Někdy jsem tu tak šťastná, že jen opakuji “Miluji Keňu!“, někdy naopak nejsem schopná pochopit některé kulturní rozdíly. Taky se mi hodně stýská po domově, zvlášť teď o Vánocích. Ale cítím, že je Bůh se mnou, poslal mi Nelinku, abych všechno líp zvládala. Děkuji za vaše modlitby, vím, že jen díky nim jsem schopná tu pomáhat, že jsem jimi přímo nesena. Děkuji i za veškerou finanční podporu, sama bych neměla dostatek prostředků na uskutečnění cesty i pobytu tady. Nejsou to jen moje misie, jsou to i vaše misie. A za to vám moc děkuji! (Převzato z dopisu pro farníky v Zábřeze na Moravě)