Jsme v cíli. Poslední měsíc utekl jak nic, ale zanechal spoustu krásných vzpomínek. Navštívili jsme několik rodin a přátel, kteří nás tradičně pohostili nshimou (kukuřičnou kaší, která je „místním denním chlebem“). Někteří k tomu připravili místní ryby, jiní se plácli přes kapsu a koupili na slavnostní rozlučkový oběd kuře. A ani my jsme na loučení nešetřili.

Největší rozlučkovou akcí byla párty v oratoři. Tu jsme zahájili společným obědem se 400 dětmi. Prase z farmy nakrmilo všechny, někteří měli mastné pusy až do večera. Odpoledne se hrály sportovní zápasy a hry, největší úspěch ovšem sklidila mýdlová skluzavka. Skouznout se přišli všichni – malí, velcí, kluci, holky. Žádný kousek mýdla nepřišel nazmar. Každý, kdo se sklouzl, letěl k vodě, kde nejdřív pořádně vydrhl své oblečení a pak i sebe.

Nakrmení a umytí jsme se vrhli na taneční soutěž, která byla prostě neskutečná, a všechno uzavřeli promítáním fotek a videí z oratoře a filmem na dobrou noc. Rozlučka měla skvělou atmosféru, mladí z oratoře nám s organizací moc pomohli, takže i my jsme si to parádně užili.

Loučení proběhlo i ve školce. S dětmi jsme nacvičili krátké vystoupení pro maminky, připravili různé hry a soutěže a paní učitelky uvařily zbytek prasete. A maminky se na nás taky připravily. Nachystaly děkovnou písničku s tancem, takže ukáplo i pár slz. Rozlučka byla sice klidnější než v oratoři, ale zato osobní a dojemná.

Celý rozlučkový maraton pak završili studenti, kteří pro nás nachystali naprosto parádní kulturní večer s tradičními tanci a zpěvy. Tam nám těch slz taky několik ukáplo.

Loučení s Lufubu bylo dojemné, smutné a krásné zároveň. Celou naší dobrovolnickou službu jsme zakončili po boku těch nejbližších. A pak už jsme nasedli na korbu auta, naposledy se projeli vesnicí a vyrazili směr Tanzanie. Rozhodli jsme se totiž ještě před návratem trochu vydechnout, zpracovat zážitky z celého roku a odměnit se malou dovolenou.