Aneb jak si Renča a kolegyně zajely do Moshi zaběhnout půlmaraton.

To bych nebyla já, kdybych nepodnikla něco bláznivého. Moje vlastni iniciativa to ale nebyla. Už o Vánocích jsme nakousli téma Kili Maratonu. Mně se to zamlouvalo, ale říkala jsem si, že sama do toho nejdu. Asi dva měsíce zpátky se mi ozvala Paula s otázkou: “Hele, do dnešní půlnoci je levnější startovné, jdeme do toho?” Na mou odpověď nemusela dlouho čekat a už jsme byly přihlášené. Takže sestava Paula, Jola (polské světské misionářky) a já. I když nás půlka čeká až v neděli, do Moshi vyrážíme už v pátek. Cestování v Tanzanii je vždy zážitek. Nejen že člověk neví přesně, kdy dorazí zarezervovaný autobus, cesta trvá pár “příjemných” hodin a člověk nikdy neví, kdy se něco pokazí. Náš autobus nedorazil, porouchal se cestou. Narychlo nám zařídili náhradní bus, a že to byla parádička. Tlačili jsme se ve staré rachotině, kde jsou sedadla dva na tři. Místo klimatizace jsou díry a mezery v oknech. Po stranách je plech, který ráno nepříjemně chladí a v poledne se ho téměř nedá chytnout, jak je rozpálený. Před námi asi třináctihodinová cesta s jednou desetiminutovou zastávkou na jídlo a záchod. Po menších nepříjemnostech jsme musely v Arusha přesednout do malého místního busu. Ta poslední etapa cesty byla už moc i na mě. Autobus, který může převážet přibližně patnáct lidi, vezl nejméně třicet. Cestující stáli v uličce, tlačili se na nás a tam, kde je místo pro dva, se mačkali i čtyři lidé. K tomu smrad a kokrhající kohout. Konečně dojíždíme do Moshi, naskakujeme do taxíku a míříme si to k holkám, k Jole a sestře Amelii (misionářky). Rychlá večeře, sprcha a únavou padáme do postele. Sobotu jsme pojali odpočinkovo-akčně. Dopoledne nás navštívili o. Rozario a o. James (oba salesiánští kněží). A odpoledne jsme šli navštívit dětský domov “Upendo” (ve svahilštině láska). Hráli jsme si s dětmi, krmili jsme je. Pro mě to je vždy neskutečně silný zážitek. I když tam je s nimi člověk jen pár hodin, začnou tě oslovovat mami a při odchodu tě nechtějí pustit. “A já tam pak jen stála a dívala se do těch tichounce prosících dětských očích…”. Modlím se, aby měly ty děti alespoň trochu budoucnost! Tak a je tu neděle, den D. Budíček v 5.30, rychlá snídaně a míříme si to na start. Na trať se postavilo téměř 5500 běžců. V 7 ráno výstřel a jdeme na to. Řeknu vám, že běžet si při pohledu na tu překrásnou a ostýchavou velehoru (Mt. Kilimanjaro), míjet vesničky, kávové a banánové plantáže, to byla paráda. Mně se ale ta paráda rázem změnila v boj. Když jsem proběhla kolem tabulky informující, že jsem na 11 km, chytly mě křeče. A soupeřila jsem s nimi až do cíle. Byl to boj s vlastním tělem, ale motivace doběhnout mě hnala dopředu. Ano! Povedlo se! Doběhla jsem. Doběhly jsme všechny. V cíli nás obdarovali tričkem a medailí. Poslední kochačka na Kili a už se schovává do mračné peřiny. Děkuji i za to málo, za těch pár krásných výhledů. Nemohly jsme nepoděkovat za zdárné dokončení závodu, tak jsme večer šly na mši svatou, pak večeře, rozebírání dojmů a pocitů a zasloužený odpočinek. V pondělí jsme zkoušely rozchodit bolavé nohy, trocha relaxu, masáž a příprava na následující den. Každý se rád vrací domů, ale to cestování… Naštěstí cesta zpátky už proběhla bez problémů, musím říct, že i celkem příjemně.   Hoře zdar!