Stojím před budovou salesiánského centra v Kobylisích a v telefonu hledám instrukce, kde se máme hlásit. Vše je zahaleno tmou a hustou mlhou. Dřív, než otevřu e-mail, z mlhy se vynoří dívka s krosnou, vesele se na mě usměje a jistým krokem pokračuje ke dveřím, které září do tmy. Je mi hned jasné, že máme stejný cíl.

Vtipný začátek

Po ubytování v klubovnách salesiánského centra a společné večeři nás čeká první aktivita v knihovně. Seznamovací hry nám pomáhají trochu prolomit nervozitu. Nevím, jak u holek, ale alespoň nám, klukům, to je potřeba. Holky jsou v přesile 22 na 5. Následují organizační informace, představení týmu a sdílení našich motivací, s nimiž jsme přijeli. Den končí liturgií v kapli. Odebíráme se na naše spartánské ubytování, kde spíme na karimatkách na zemi. Proslýchá se, že to je proto, abychom si začali zvykat na často nepředvídatelné podmínky na misii a naučili se nestěžovat si.

Veletrh cestovních kanceláří

Ráno začíná eucharistickou bohoslužbou a pak hurá na skvělou snídani. Když se dívám do programu, je jasné, že nás čeká velmi nabitý den. Sedíme v knihovně a před námi se střídají exáci… totiž ex-dobrovolníci, abyste dobře rozuměli našemu žargonu. Ti už mají svou misi splněnou a nadšeně hovoří o zážitcích z misí a ukazují fotky z exotických destinací. Někteří jsou u nás přítomní naživo a jiní na nás hovoří přes Zoom. Vojta vypráví, jak v Ekvádoru na kánoi vozil kněze po řece k domorodým kmenům v deštném pralese, Jirka nám vypráví, jak v Tanzanii hrál fotbal s kluky z místní školy a hovořil před nastoupenou školou, kde na něj čekalo 1200 žáků, a holky zase sdílejí své zkušenosti z misí v Mexiku, Velké Británii nebo Indii. Lucka nám ukazuje fotky, jak se jí podařilo uspořádat sbírku na klávesy nebo jak si její kluci vyrobili příčnou flétnu ze zbytku vodovodní trubky. Následuje několik dalších zemí. Trochu to připomíná veletrh cestovních kanceláří a všichni o přestávkách živě debatujeme o tom, kam bychom se chtěli vydat.

Živá knihovna

V další části programu se dělíme do 4 skupin a následuje část nazvaná „živá knihovna“. Ve svých skupinkách postupně obcházíme 4 stanoviště, kde na nás čekají členové organizačního týmu. Sedíme s Andym v knihovně a za oknem rychle zapadlo slunce. Během našeho semináře o rozlišování a rozhodování jsme se téměř symbolicky ocitli ve tmě. Nikoho v zápalu hovoru nenapadlo rozsvítit světla. Maki s Jarou nám v kapli vypráví příběh Dona Boska, Anička s Jiřím ukazují na příkladu z pohádky, že naučit se plavat musíme sami a že tam budeme odkázáni už jen sami na sebe. Poté přichází pro mnohé velmi silný zážitek, kdy Petra čte ze svého duchovního deníku, jak prožívala své ne zrovna šťastné dny na misii. Záznam denní šedi a vlastní marnosti se protkává s modlitbou a prosbami o sílu, aby vše zvládla. Všichni jen sedí a se zatajeným dechem poslouchají. První dotek reality, že misie nejsou jen hezké slunečné dny, jak to vypadalo během první části prezentací.

Po obědě a procházce následují další prezentace exáků, kteří představují další země. Obdivujeme Viktoriiny vodopády, domorodé kmeny Papuy Nové Guineje nebo se dozvídáme romské oblasti Machala v Bulharsku, kde žije dle odhadů téměř 22 tisíc obyvatel. Nedaleko stojí salesiánské středisko, které je také jednou z možností, kam vycestovat.

U večeře jsou u každého stolu s budoucími dobrovolníky šikovně rozesazeni exáci, takže vždy máme možnost s nimi diskutovat o tom, co nás zajímá. Tento nenápadný organizační fígl zafungoval na jedničku.

Čajovna

V neděli se probouzíme do dalšího mlhavého rána a čeká nás breviář v kapli. Petra nás seznamuje s tím, že během naší misie budeme součástí salesiánské komunity v zemi, do které jsme byli vysláni, a modlitba breviáře bude součástí našeho denního rytmu s komunitou. Po snídani se odebíráme do farního kostela, kde během ohlášek promluví jedna naše exačka a jedna dobrovolnice v přípravě. Nyní už celá farnost ví, že další ročník započal.

Maturita z nepodmíněné lásky a trpělivosti

Následuje poslední aktivita, kde opět ve skupinkách pracujeme na tématech jako jsou motivace pro misii, realita a představy nebo jaké problémy řeší děti současného světa. Po prezentování už zbývá jen závěrečná reflexe, kde v kolečku sdílíme naše dojmy z prvního víkendu. Během společně strávených chvil často zaznívalo ze strany organizačního týmu, že misie není o tom, abychom jeli měnit svět, ale abychom byli na místě svého působení celou svou duší a měli svěřené děti rádi. Zapsal jsem si, že misie transformuje nejen vnější svět, ale i nás samotné. Je to jako maturita z nepodmíněné lásky a trpělivosti, které se nám od našeho Pána dostává. Teď se skutečně prokáže, jak ji dokážeme přenést do tohoto světa.

Tento víkend byl ale jen začátek cesty a už se těším, co nám přinese dalších 7 společných víkendů. Ano, takto důkladná je příprava. A organizační tým má u mě nesmírný obdiv za to, jak pečlivě byla akce naplánována. Děkuji vám!