Jsem tady! Mám radost! A pomalu mi začíná docházet, že Zambie bude teď na chvíli můj nový domov. Jsem rád že mi to dochází až tady.
Tak je to tady! Plný očekávání a nervozity přijíždím na letiště, kde nastává poslední loučení a za chvíli nastupuji do letadla, do správného letadla. První let letím z Vídně do Etiopie, ale je večer, takže se snažím cestu prospat. Úsvit přichází až v Etiopii, když čekám na druhé letadlo. S prvními paprsky slunce se mi tak odhaluje Afrika. Po druhém letu následuje vyřízení víza a má první pořádná konfrontace z angličtinou (objednání vody v letadle asi počítat nemůžu), všechno šlo hladce, dokud se nezačali vyptávat. Otázkám buď nerozumím nebo nevím co odpovědět. Paní se na mě po chvíli ušklíbeně podívá a nakonec dostávám razítko, další problém nastává, když chci zaplatit, paní chce dolary, ale ne ty které mám já (později zjišťuji, že jsou staré). Nakonec platím kartou a rychle procházím přepážkou. Beru si svůj kufr, batoh a přede mnou jsou další dvě fronty. Můžu si vybrat v jedné cestujícím prohledávají veškerý obsah kufru, a v druhé jen kontrolují jestli má cestující odpovídající lístečky k odbaveným zavazadlům. Vybírám si rozumně delší frontu.
Po několika minutkách čekání před letištěm přichází černoch s obrovským úsměvem a ptá se mě jestli jsem Matěk?
Jsem tady! Mám radost! A pomalu mi začíná docházet, že Zambie bude teď na chvíli můj nový domov. Jsem rád že mi to dochází až tady.
Po cestě do centra Lusaky se stavujeme na zmrzlinu, tu teda ne ze zdvořilosti, ale z opatrnosti odmítám. A hlavně si kupuji sim kartu, při jejíž vyřizování si pán vyfotil nejen moje doklady ale i mě. Další den poznávám ještě složitost koupení kreditu a mobilních dat.
Dlouhá cesta do Lufubu
V Lusace jsem zůstal pár dní kvůli vyřízení potřebných dokumentů. 5. října jsem nastoupil na autobus směr Lufubu, místa, kde budu působit. Cesta je náročná, autobus kterým jedu je sice klasický autobus, jak ho známe, a hlavní silnice jsou taky v dobrém stavu. Horší je to, že cesta trvá 13 hodin, a celou tu dobu je nahlas zapnutá televize s hudebními klipy. A spousta lidí si tyto songy prozpěvuje společně s televizí. Ze začátku to zvládám lépe, ale jedna písnička má 6 až 12 minut a i tak se musím soustředit, abych zjistil když jedna skončí a druhá začíná. Takže spát se ani nepokouším. Pauzy, které řidič dělá jsou krátké a ve většině případů cestující rozjíždějící autobus dohánějí a naskakují za jízdy. Proto, i když mám vody dostatek, volím taktiku pít opatrně. Necelých 1000 Km tedy sleduji krajinu.
Když zastavujeme ve městě (po cestě jsou asi 3) přibíhají k autobusu obchodníci, kteří natahují ruce k okýnkům a snaží se něco prodat. Někteří z nich dokonce projdou se svým zbožím autobus. Sortiment zboží je od nejrůznějšího ovoce a zeleniny, až po vodu a nějaké klobásky. Mimo města to však vypadá úplně jinak.
Když přijíždím do Lufubu řidič mi pomáhá vytáhnout moje zavazadla, ale v autobuse je příliš moc věcí, tak je podává kolegovi okénkem. Při výstupu na rozloučenou beru hlavou ještě obě dvě televize a z prosezenou zadnicí radostně vyskakují z autobusu. Do střediska přijíždím zrovna když děti odchází domů, a tak se zdravíme jen zamáváním a úsměvem.
Myslím, že se mi tady bude líbit.
Kolem cest jsou domečky z cihel, bláta a kusů plechu zakryté suchou slámou
Struktura těchto “vesniček” je stejná uprostřed nich je studna, na jedné straně se suší tráva a na druhé cihly. Některé domky mají u cesty stoleček kde je položených pár rajčat, které vypěstovali, nebo síťky s dřevěným uhlím. Když je “vesnička” větší, tak si děti hrají na hliněném plácku fotbal, ale když je domků u sebe jen pár, tak děti lezou po stromě, nebo si hrají s pneumatikou. Kolem domků probíhá mezi dětmi ještě pár slepiček nebo koza. Podél cesty vede proud vysokého napětí, který je občas přiveden do hezčího domečku.
Když přijíždím do Lufubu řidič mi pomáhá vytáhnout moje zavazadla, ale v autobuse je příliš moc věcí, tak je podává kolegovi okénkem. Při výstupu na rozloučenou beru hlavou ještě obě dvě televize a z prosezenou zadnicí radostně vyskakují z autobusu. Do střediska přijíždím zrovna když děti odchází domů, a tak se zdravíme jen zamáváním a úsměvem.
Myslím, že se mi tady bude líbit.
