Dostat děti zpět do školy znamená nejen intenzivní roční přípravku pro děti, ale také práci s rodiči. A tak byl u nás vedle projektu překlenovací školy Don Bosco Champions zaveden také projekt zaměřený na zvýšení schopnosti výdělku žen matek.
Jak již jsem v minulosti psala, projekt, ve kterém pracuji, je zaměřen na děti ze slumu, které nechodí do školy. Do školy nechodí většinou kvůli přestěhování, nějakému neúspěchu, ale zejména kvůli tomu, že je tam rodiče nepošlou, a hlavně jim nezaplatí nezbytné potřeby, jako například školní uniformu, školní pomůcky apod. My jsme tedy tyto děti vyhledali a vzali je do naší velice improvizované školy Don Bosco Champions a dali jim nějaké základy v psaní, čtení a počítání. Také nejrůznější sociální návyky, pohybovou zdatnost i něco z toho umění – kreslení, tanec, zpěv. Tyto děti v naší škole nemohou zůstat déle než jeden školní rok, tak zní pravidla projektu. Všechny tyto děti musí být poslány do oficiální školy. Tady nastává další úkol – práce s rodiči. Je potřeba jim vysvětlit, že škola jim v mnohém opravdu pomůže a je to vlastně základ, který oni samotní většinou neměli. Od začátku projektu jsme pořádali jednou měsíčně rodičovská setkání na nejrůznější témata týkající se péče o děti.
Jakou práci zvolit?
V průběhu září se začalo intenzivně pracovat na projektu pro matky, ve kterém se naučí vyrábět něco, co mohou pak prodat, a tak vydělat nějaké peníze pro své děti, aby mohly chodit do školy. Na začátku října to vypuklo a byla to jízda. Tedy ne pro mě, já jsem jen přihlížela a občas s něčím pomohla. Jízda to byla především pro indickou sestru Lapynshai (já jí říkám Lapi), která před tím pracovala se mnou ve škole a která vlastně kvůli tomuto projektu pro matky přijela. Nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Původní plán byl, že se budou šít meri blaus (typické PNG šaty) a bilum (typická PNG kabela). Jelikož se jich však na každém rohu prodávají desítky, uvědomili jsme si, že to by nebyl dobrý tah. Uvědomění přišlo naštěstí ještě před pořízením šicích strojů. Někdo byl poté osvícen, že nejvíce na dračku jde jídlo. Stačí si vzít krabici s nějakým „street food“ a vyrazit k silnici. Pořídila se tedy trouba, několik pánví, hodně mouky a další nezbytnosti. Vysmejčila se stará kantýna a matky mohly začít.
“Sto kina business”
Začít něco nového však není tak jednoduché, na začátku je potřeba matky namotivovat. Místo plného počtu cca 40 matek jich na začátku přišlo jen asi 11. Počet však postupně rostl, až jich bylo na konci zhruba 22 stabilních (denně docházejících), což je na zdejší poměry dost. Než bylo vše nachystáno, otec Pedro s nimi započal 100 kina business, aby neztrácely čas. To znamená, že každá matka dostala na ruku 100 kina (asi 640 Kč) a musela říct, jak to využije, aby zpět donesla 120 kina. 100 nazpátek a 20 na uložení do pokladničky jejího dítěte. Co vydělá navíc, to si může nechat. Nějaké byly opravdu vynalézavé a koupily na velké tržnici ryby a šly je prodávat někam k cestě. Jiné zase bételové oříšky či cigarety. Ano, jsou to drogy a nemělo by se to podporovat, ale tady to funguje jinak. Když se vrátily do dvou týdnů se 120 kina, dostaly na ruku 200 a do dvou týdnů měly přinést 240. Některé tak velice úspěšně učinily, jiné ne, ale o těch za chvíli.
V průběhu toho už začalo i samotné vaření. Matky se od sebe navzájem naučily, jak péct takzvané scones, což jsou housky, které jsou takovou hlavní surovinou pro všechny. Asi jako u nás rohlíky. Dále pak smažené donuty, které všichni milují a ice blocks, což je zmražená voda se šťávou v pytlíku, kterou si tu také všude všichni kupují. Také banány upravené na sto způsobů. Tyto výrobky byly základ. Do toho se zkoušely muffiny, palačinky, sušenky nebo naše langoše. Jelikož poměr cena ingrediencí a konečná prodejní cena nebyly tak výhodné a co stojí více jak 1 kina, to se těžko prodává, tyto výrobky nakonec ztroskotaly. Navíc tady se na nové exotické jídlo moc nejede, lidé vsází na klasiku. Takže ano, langoše, palačinky a muffiny jsou velká a v tomto případě neúspěšná exotika.
Firemní kultura
Sestra Lapi nasadila i pěknou „firemní“ kulturu. Již na začátku se řeklo, že matky musí přijít umyté s ostříhanými nehty, aby se nepřenášely na jídlo a na ostatní různé bakterie a choroby. Také logicky lidé si od špinavé kuchařky a prodavačky nic nekoupí. Byl také nastaven přísný zákaz žvýkání bételových oříšků v průběhu pracovní doby, tedy celého dopoledne. Pro některé bylo toto pravidlo velká výzva, protože jich za dopoledne vyžvýkají třeba pět. Takové klasické ráno tedy vypadalo tak, že matky chodily dovnitř jedna podruhé, ukázaly sestře nejprve zuby a jazyk, jestli jsou vyčištěné, poté nehty, jestli jsou čisté a ostříhané, poté se na všechny usmály a popřály dobré ráno. Vzaly si uniformu v podobě zástěry a čepici do sprchy (nic lepšího jsme na hlavu nenašli), díky čemuž byly náležité hrdé a připadaly si důležitě. Poté se všichni dohromady na začátek dne pomodlily a začalo se makat. U toho povětšinou vládla opravdu příjemná a radostná atmosféra, protože matky si užívaly, že jsou spolu, v bezpečí, dělají něco užitečného a u toho mají spoustu srandy.
Nakonec převážnou většinu svých výrobků prodávaly tady v areálu střední školy našim klukům studentům. Po dvou přestávkách bylo všechno pryč a kluci chtěli další a další. Většina z nich doma nesnídá a konečně měli k dispozici něco jiného než jen sušenky. Takže co se týká kluků, ti byli maximálně spokojení. Problém byl v učitelích, kterým matky v našem areálu „nevoněly“ a na protest nechodili do kantýny. V tomto případě však stačil jeden meeting, kde se jim vysvětlilo, oč a proč jde a matky byly rázem vítány.
A co na to muži?
Bohužel další problém byl s jejich muži. Ne každému se líbilo, že je žena najednou celé dopoledne pryč, že pracuje a vydělává. To potvrdil jeden incident, který se stal přímo v areálu. Přišel chlápek s velkým nožem a začal vyřvávat jméno jedné matky. Vystrašená sestra nevěděla, co dělat. Matky jí poradily, ať nechá onu ženu odejít s ním a on nikomu nic neudělá, ani jí. Tento chlápek chtěl předchozí večer po své ženě peníze na alkohol, ta mu nějaké dala. Zanedlouho přišel znovu a chtěl další. Žena utekla ke známým a přespala tam. Ráno si řekla, že manžel po „probdělé“ noci bude dopoledne spát, tak může jít v klidu do práce… Vědomí, že mají najednou jejich ženy peníze, jim nedělá dobře. Proto bylo nastaveno nové pravidlo, peníze budou ukryty pěkně u sestry a až je budou na něco potřebovat, vezmou si je.
No a s tím ve váže to vrácení peněz. Zpátky tedy k 100 kina businessu. Někdy před Vánocemi, než se rozutekly všechny na prázdniny, byla schůze i s otcem Pedrem, kde měly matky, které tak doposud neučinily, vrátit 120 kina. Před tímto dnem se děly mezi matkami zvláštní věci – chtěly jít najednou prodávat zbylé jídlo do ulic, ačkoliv tam nikdy před tím nechodily, tedy až na jednu, která kvůli handicapu nemohla pracovat v kuchyni. Také najednou chodily matky k nám do malé školy a prosily o peníze na záchranu svého bratra, manžela, otce či koho ještě. V onen den se zjistilo, že více jak polovina matek dala své peníze jedné z matek, která si brávala pozici šéfky. Ta jim údajně slíbila, že peníze nějak chytře a úspěšně zužitkuje a ony je tedy budou moci přinést nazpátek. To se ale samozřejmě nestalo a po této matce se slehla zem. Záhadou však je, jak jí mohly matky věřit, když je tímto poměrně známá. Každopádně matky tohoto tahu velice litovaly a donekonečna se otci Pedrovi omlouvaly. Také většina z nich plakala, že konečně dostaly smysl života, že mohly být spolu a užívat si vše, co dělaly, že našly svoji hodnotu a postavení a teď zklamaly… Tím ale projekt nekončí. Se začátkem nového školního roku bude pokračovat.
Anna z Brna
celý článek dostupný na: u-papuancu.webnode.cz/l/stalo-se
