Pouštní květ
Dobrovolnice Jana v Keni zjistila, co to pro místní znamená, když se naučí pozdravit v jejich jazyce a vyleze na vysokou horu v sukni.
Po skončení Velikonoc a zařízení dalších nezbytností, jako bylo okopání zahrádky a nakoupení stravy pro kocoura Felixe do zásoby, jsme se s Maruškou vydaly, jak jinak, než opět do polopouštního města Korr.
Jak beznadějně jsem se do tohoto místa a do tradičního pasteveckého kmene Rendille zamilovala. Tentokrát nás však nečekala poušť, jak ji znám. Po dvou letech, kdy v dané oblasti nespadla ani kapka, přišly tak vytoužené a dlouho očekávané deště, které však svou nezvyklou silou a intenzitou bořily domy, zabíjely děti, odřezávaly na několik dní celou oblast od světa a proměnily poušť v zelenou, rozkvetlou zahradu plnou nejrůznějšího hmyzu, motýlů a všelijaké zvířecí krásy.
Dech se mi tajil nad tou všudypřítomnou nádherou, vůní, zpěvem ptactva a nepřebernými stády koz, krav a velbloudů, které se s pastevci, mladými morany, o nichž jsem se již zmiňovala v jednom z předešlých článků o kmeni Rendille, vrátili domů, aby slavili období hojnosti, svateb, zabíjaček, veselí a Velikonoc. Přišlo mi to jako překrásný sen. Tolik krásného, tradičně oděného lidu, tolik veselí, tolik hlasů, tolik cinkotů zvonců, tolik nových vůní… a taky tolik štípajících much, co se živí krví zvířat i lidí a tolik všude běhajících štírů, na které jsem měla fakt štěstí a stali se mými denními společníky. Taky jsem málem šlápla na jedovatého hada, který se v mžiku proplazil přímo pod mou nohou, a setkala jsem se s největším a nejtlustějším jedovatým pavoukem mého života, který mě obratně a s překvapivou rychlostí honil po pokoji. Pak jsem se ale rozhodla vyměnit si role a začala jsem ho se sandálí v ruce a sprejem proti hmyzu honit já. 🙂 Nicméně po celou dobu mého pobytu v rozkvetlém Korr mě uklidňovalo vědomí, že jedna z tamních dobrovolnic je lékařka a že mají v přilehlém dispensary (malá nemocnice) séra proti všem těmto zvířecím polibkům. 🙂 A tak jsem si bezstarostně užívala živočišný výzkum i nadále.
Jeden místní kamarád, Nikolas, s nímž jsem se tu naposledy spřátelila, nás vzal do své maňaty (tradiční vesničky), do svého domečku, kde nám jeho sestra připravila čaj, místní uvítací ceremoniál na důkaz úcty. Nikolas nám pak postupně ukázal tradiční oděvy, ozdoby, odpovídal na naše nejrůznější otázky ohledně jejich tradic, obřízek, svateb, novoluní… A konečně jsem se taky dozvěděla, kam chodí lidé v maňatách na toaletu, když tam nemají žádné záchody 🙂 Díky Nikolasovi se nám rovněž poštěstilo být přítomní při dojení velbloudů, pohladit si jejich drsnou a řídkou srst, poslouchat jejich zvláštní mručení, pozorovat jejich ladný pohyb… a účastnit se další tradiční svatby tohoto kmene.
Byl to právě on, kdo nás spolu s jeho kamarádem Josephem, studentem sociologie na vysoké škole a částečně i dobrovolníkem v Kuwindě, vzal na tamní “Modrou horu”. Je to přesně ta hora, samotná uprostřed pouště, která mě tak moc lákala a vábila a na kterou nás místní salesiáni nechtěli nechat šplhat samotné bez doprovodu místních, protože v jejích skaliskách přebývají hyeny. Když jsem vystupovala do toho kopce, z úcty k místní tradici v sukni až po kotníky a keňských páskových sandálech, měla jsem pocit, že to snad ani není pravda. Před vámi se postupně rozprostírá celá pouštní krajina, maličké maňaty. Vidíte stáda uprostřed lesů, která se vám zdají jako drobné, bílé tečky. Z dálky se k vám nese tlumený cinkot zvonců, volání pastevců… až se ocitnete na samotném vrcholu. Vánek vám chladí rozpálenou tvář, cítíte svěží, čistý vzduch, váš pohled zaujmou motýli, kteří přelétají z květu na květ dokonce i v této výšce. A pak to spatříte. Zemi zaslíbenou, morany opěvovanou. Plnou vod, travin, i divoké zvěře, jako jsou antilopy, zebry, lvi, bahenní ryby… Modrá hora se nachází na hraně polopouště a za ní jsou vydatné mokřiny, které nikdy nevysychají a kde morani chodí pást svá stáda, když se Korr promění opět v rezavou poušť. Nikdy by mě nenapadlo, že ten předěl bude tak razantní. Jaká kouzelná hříčka přírody. Posadíte se na chvíli na kámen a pozorujete tu nevýslovnou krásu s vděčností, že tu můžete být a čerpat ten mír a klid. Tak tohle by mohl být můj domov.
Poslední den našeho pobytu jsme ani neplánovaly, ale vzhledem k bouřce, která zaplavila příjezdové cesty, jsme jej s Maruškou dostaly, jak říkám, darem. Jedna místí řádová sestra nás vzala na pěší pouť ke stromu, kde se podle pověsti zjevila Panna Maria třem malým dětem. Od té doby strom nikdy neseschnul, ani když se vyvrátil i s částí kořenů, a stále kvete. Ať už je na tomto příběhu pravdy, kolik chce, byla to velice pěkná cesta, při které jsem si mohla urovnat myšlenky v hlavě a všechny svoje nezodpovězené otázky týkající se mé další budoucnosti a toho, co bude po mém návratu domů, tak nějak odevzdat Pánu s vnitřním uklidněním, že na to přece nejsem sama a když mě zavedl až sem, do Keni, postará se i dál. Tak nějak se mi podařilo “vypnout” a cítit tu radost a vděčnost z toho, co vše můžu tady v Keni zažívat, jaké štěstí a dary mám, že můžu být součástí té neskutečné Korrské krásy. Že můžu zmoknout uprostřed rozkvetlé poušti. Že se vždycky najdou ochotní lidé, kteří Vám věnují svůj čas a tím splní vaše sny a i to, o čem jste ani nesnili. Že mě Pán vždycky tak nějak zvláštně ochraňuje při všech nástrahách, nebezpečích i těžkostech, kterým musím čelit. Že mě má vážně rád…
Při zpáteční cestě z pouti jsem se dozvěděla, jak velice si místní lidé váží toho, že jsem se naučila pozdrav v jejich jazyce a vylezla na Modrou horu v sukni. Jaké maličké gesto, troška sebezáporu a kolik to pro ně znamenalo. A tak mě přijali jako jednu z nich. Jako jednu z kmene Rendille. Tak přece jsem tu, mezi lidmi s velkým srdcem, našla domov 🙂
Jana