Jak jistě víte, o dobrovolné službě jsem snila mnoho let. Za tu dobu si chtě nechtě vytvoříte určité představy, od kterých se později (s trochou štěstí) dokážete odpoutat.

Jak je mým dobrým zvykem, připravovala jsem se na nejhorší – příšerná komunita, předsudky, nikdo se se mnou nebude bavit, protože jsem žena. Boží humor však nezná mezí, proto výzvy, kterým čelím, nemají s mými strachy nic společného. Naopak komunita mi je bezpečným rodinným zázemím. Už večer mi můj syn Troy poslal jeho překrásnou verzi písničky, která mě vždycky pohladí na duši. Ráno vycházím z kostela a kluci už zpívají Happy Birthday! Přicházím na snídani, kde na mě čeká krásné přání, koláč, který bratr pekl ve čtyři hodiny ráno a spousta dalších dobrot. Postupně dostávám zprávy a přání z domova a opět se těžko dokážu ubránit dojetí. Pociťuji ohromnou vděčnost a ptám se, co mám s tou vší pozorností, která se na mě dnes obrátila, dělat. Stále se učím přijímat. Snažím se opustit ten osamělý ostrov Průměrnosti, kam jsem se schovala před vlnami, které život přináší – zármutkem, zklamáním, bolestí. A že to moře tento týden bouří! Jenomže jakmile se schováte v pustině, těžko prožijete opravdovou radost, krásu a vděk. Tak tedy napínám plachty a vzhůru odvážně na palubu, dálky volají! Nechci průměrovat své dny, sčítat klady a zápory až skončím s jednou výslednou cifrou. Je to velké pokušení, alespoň pro mě. Od roku 2013, kdy jsme se na mé narozeniny rozloučili s mým milovaným dědečkem je pro mě těžké tento den oslavovat. Chci se cítit šťastná, ale ne příliš šťastná, jako bych svým bujarým smíchem zneuctila jeho památku. Tento pocit se letos vrátil silnější než kdy dřív, nejen kvůli vzpomínce na dědečka. A tak truchlím a raduji se zároveň, neprůměruji.         Když už jsem u těch oslav narození, pojďme se bavit o pohřbech. Před pár týdny zemřel Troyovi strýček. Byla to nečekaná rána pro celou rodinu. Snažili jsme se jim být podporou. Nachomýtla jsem se tedy velice blízko procesu loučení se zesnulým a povím vám, dá to zabrat. Pohřební znalci mi jistě potvrdí, že u nás se pohřeb provádí většinou do sedmi dnů a za uchování těla déle se platí. Na Papue toto časové omezení nezavedli. Jistě se ptáte, jestli mají mrazáků nazbyt. Nemyslím si. Ovšem Haus Cry, Dům slz, trvá až několik týdnů a dokud se neuzavře, nemůže být nebožtík pohřben. Ukládá se zpravidla do země, a to na rodné půdě. Není tedy neobvyklé, že zesnulý cestuje letadlem do vzdálené provincie, nebo (jako v našem případě) má hrob na své zahradě. Tomu však předchází dlouhý proces smutnění a pilné práce. Jakmile někdo v rodině umře, otevírá se celý dům pro veškeré příbuzné, přátele, známé a sousedy a spoustu dalších lidí, kteří se chtějí rozloučit a zejména svou přítomností podpořit pozůstalé. Ti mají na starosti catering a zábavu, takže se rozhodně nenudí. Jedině vdova je ušetřena několikadenního kmitání. Jistě vám dochází, že taková smuteční hostina něco stojí. Po čtrnáct dní vařila Troyova rodina pro několik desítek lidí denně. Mnozí v tomto období nepřijdou do práce, popřípadě nespí (strategie mého syna). Je dobrým zvykem, že hosté finančně přispějí, ale i tak je celá akce pro rodinu vyčerpávající. Avšak účast se očekává. Pracující lid, který si nemůže dovolit stále chybět v práci, pošle alespoň dar. Za určitých okolností, zejména když zemře mladý člověk, či jsou emoce a vztahy ještě víc našponované, nepřijít na haus cry blízkému, může vyústit až v obvinění z čarodějnictví a viny za smrt. Od odpoledne do večera se zpívají písně v Tok ples, jazyce vesnice, žvýká se betel, povídá se. Po uložení těla do země je vše završeno závěrečnou hostinou, kde opékané prasátko rozhodně nesmí chybět. Přichází oblíbené gastronomické okénko: Snad už nemusím zdůrazňovat, jak důležité je míti prase. Ve městě to museli zakázat, protože tu prý jinak nešlo žít, ale na venkově (rozuměj mimo centrum centra) to chrochtá o sto šest. Prase slouží jako měna a tradiční pokrm veškerých slavností. Chcete-li se cítit opravdu papuánsky, uvařte si doma “Mumu”. Ano, tento roztomilý výraz označuje jídlo, nikoliv vaši drahou polovičku (tedy pokud se z ní nestal nepřítel, kterého je třeba zahubit a získat jeho sílu, to je však v módě v jiné provincii 😊). Mumu se vaří přes noc. Maso a zeleninu zabalíte do velkých listů a výsledný balíček vložíte mezi rozžhavené kameny. Ze ságy uhňácáte placky a další den na vás celé vesnice budě pět chválu! Jak projíždíme městem všímám si drobných zajímavostí – hypermarkety jsou vždy spojené s benzínovou pumpou. Před policejní stanicí vidím shluk lidu, další se valí dovnitř. “Co to znamená?” Ptám se. “To probíhá soud. Některé klanové a rodinné konflikty ani neřeší policie, ale obě strany se sejdou před stanicí a na neutrální půdě si to pěkně od plic vyříkají.” Jedná se o formu vyjednávání. Výsledkem sporů bývá buď násilné řešení problému, nebo nějaká forma kompenzace (například výše zmíněnými čuníky). Začíná z toho být pro některé celkem dobrý byznys. Několik měsíců jsem chodila ulicemi slepá. Samozřejmě jsem si všimla, že mnozí nosí své pletené kabelky “bilum” na hlavě, zvláště pokud nesou něco těžšího, až otec Angelo mě ale upozornil, že v nich mívají ukryté děti! Teď v obchodech fascinovaně sleduji matky s taškami v rukou a miminem v tašce na hlavě. (ilustrační foto z internetu, neměla jsem odvahu zastavovat náhodné matky na ulici…) Na mé přání jsme se na svátek narozenin královny Alžběty (jsme přeci Commonwealth!) vrátili do národního parku Varirata. Těžko popsat tu nádheru, která nás obklopuje. Poprvé v životě si opravdu přeji, abych se více vyznala v roztodivných druzích ptáků a rostlin. Na každém metru čtverečním raší víc zeleně, než můj mozek dokáže pojmout. Ačkoliv jsme vyjeli do hor, teplý a velmi vlhký vzduch mi dává pěkně zabrat. Po blátěném svahu se džunglí šplháme na vyhlídku nekončícího lesa a já se cítila jako v ráji. Konečně si uvědomuji, jak veliká zrůdnost je kácení deštných pralesů a vysazování monokultur. Na své misijní cestě jsem stále a znovu ohromená neuvěřitelnou pestrostí života.