Je neomluvitelné, že jsem už tak dlouho nenapsala žádný příspěvek. Možná mi to odpustíte, když vám řeknu že v karanténě se opravdu nic zajímavého nestalo a tak nebylo o čem psát. Teď jsme už ale z karantény venku, takže se s vámi můžu podělit o pár příhod z posledního týdne.
V pondělí jsme jeli k doktorovi, protože nám v sobotu předtím skončila povinná karanténa. Skoro jsme počítali s tím, že zase pojedeme do našeho starého známého zdravotního střediska. Nemohli jsme se víc mýlit… Bylo nám řečeno, že ve zdravotním středisku by testy na Covid byly moc drahé a že nás raději vezmou do státní nemocnice, kde nám vykomunikují testy zdarma. S hrůzou v očích a s očekáváním nejhoršího jsme tedy zamířili vstříc noční můře každého zdravotníka. Tak nám alespoň státní nemocnici kdysi popisovali. Nakonec to ale nebylo až tak strašné. Areál do kterého jsme přijeli, byl velký, s hliněným parkovištěm a vojenským stanem pro covidové odběry. No, ten stan teda nejspíš zažil ještě hluboký kolonialismus, ale svému účelu jakžtakž postačil. Ve stanu byli dva kosmonauti, kteří měli na lavičce rozložené antigenní testy, rukavice, papíry a další potřebnosti, a na druhé lavičce pacienty. Jediná nevýhoda tohoto uzpůsobení byla, že lavička měla mezi prkny díry, kterými ony potřebnosti moc rády propadávaly na zem pokrytou bahnem a štěrkem. Kosmonauti byli také zřejmě velice v kolektivu oblíbeni, protože se u nich zastavovalo spoustu ostatního zdravotního personálu, který přišel na kus řeči nebo si půjčit propisku a tak podobně. Prostě sterilní prostředí jak hrom.
Aby nemohlo dojít k neprůkaznosti testu, vzorek nám byl odebrán asi tak z prostředka mozku, načež byl položen mezi ostatní testy. Nedělám si iluze, že někdo věděl čí test byl čí. Na konci tohoto procesu na nás čekalo úřední lejstro, kde jasně stálo že jsme negativní.
Po takto krásně negativně začatém týdnu jsme prožili pár klidných dní, kdy jsme se mohli věnovat práci ve škole a v centru.
Tyto klidné dny byly přerušeny mailem od zambijského imigračního úřadu, že naše pracovní povolení jsou k dispozici. To byla velice dobrá zpráva, protože na tyto povolení čekáme od začátku pobytu v Zambii, a nehrozilo tak další uplácení úředníků, aby nám prodloužili platnost měsíčního víza o další měsíc. S radostí jsme tedy využili auta otce provinciála, který byl na krátké návštěvě v Chingole a v pátek se vracel zpátky do Lusaky. Mysleli jsme si, že nám bude stačit zajet do Ndoly (ta je od Chingoly si 2 hodiny autem), kde se nachází nejbližší imigrační úřad, tam si vyzvednout povolení a autobusem se vrátit zpátky. Prostě rychlá jednodenní akce. Když jsme se ale asi dvě minuty před odjezdem dozvěděli, že ve Ndole nám povolení nevydají, bylo nám jasné, že věci v batohu sbalené stylem “co kdybychom náhodou jeli do Lusaky – ale ne, to se určitě nastane” nám asi na blíže nespecifikovanou dobu v Lusace stačit nebudou. Prostě kdo je připraven není překvapen, takže my jsme byli hodně překvapení.
Následuje pár fotek z cesty abyste viděli jak tu máme krásně.
Imigrační úřad v Lusace v pátek zavřel ještě před polednem, takže i když jsme cestou porušili hromadu dopravních předpisů a cestu urazili za pouhých 7 hodin, nebylo nám to nic platné. Bylo tedy jasné, že víkend strávíme v hlavním městě. A nešlo jen tak o ledajaký víkend, ale o víkend prodloužený, protože pondělní den žen je v Zambii státním svátkem. Vlastně ale nebylo jasné jak dlouho v Lusace zůstaneme, protože úřadům prý administrativa někdy trvá i dva dny, takže nám nikdo nebyl schopný říct, jestli zpátky pojedeme v úterý, ve středu nebo v pátek.
Rozhodli jsme se tedy příležitosti strávit nějaký čas v hlavním městě využít naplno a v sobotu jsme vyrazili do víru velkoměsta shánět kytaru. A že to byl pořádný vír! Auta jedno za druhým mířící na všechny strany, otáčející se autobusy, do toho prodavači proplétající se mezi auty a prodávající stěrače, toaleťáky nebo sušenky. Do toho se sem tam vmísil někdo vezoucí náklad na kolečkách pokynutím ruky žádajíce řidiče v rozjetých autech, aby zpomalili, protože oni prochází. Troubení klaksonů se mísilo s hlukem prodavačů, kteří se tísnili na každém kousku chodníku a krajů silnice, kde se snažili prodávat ovoce, maso, látky, elektroniku a mnohé další věci. Pach spáleného masa spolu s výfukovými plyny jen dokresloval celou atmosféru.
My jsme z auta plného otců a bratrů z komunity, kteří nám chtěli pomoct s výběrem kytary, vystoupili doprostřed rušné ulice. Následujíc otce Chrise jsme zamířili do arabského obchodu s … no, vlastně těžko říct s čím. Prodávali od židlí po televize. Ale měli dvě kytary. Jednu hodně špatnou a jednu dobrou. Bohužel obě byly nad naše finanční možnosti. To jsme také hned řekli prodavači (myslím že po střetu s tímto pánem už chápu výraz “úlisný”), který se nás ptal jak moc máme peněz. Takže začalo smlouvání, kterého jsem se moc neúčastnila a nechala to na přítomných pánech. Cena lepší kytary začínala asi na čtyřech a půl tisících. Stačila se dostat asi na 4 tisíce, když jsme se rozhodli jít se podívat do jiného obchodu a obhlédnout ceny tam. Ještě jsme nebyli ani v půlce cesty, když nás dohnal onen prodavač a k pozdější nelibosti svého šéfa nám kytaru slíbil za 3 a půl. To, po zjištění cen konkurence, byla za True Yamahu velice dobrá cena, takže jsme u arabů nakonec pořídili. A jsme za to moc rádi, protože ji můžeme dovézt do Chingoly, kde tím můžeme dělat radost jak v komunitě aspirantům, tak dětem z ulice a v neposlední řadě i sami sobě.
V Lusace jsme zbytek dnů pomáhali s nějakou administrativou, a českou sekanou se šťouchaným bramborem rozšiřovali místní komunitě obzory.
Na úřad jdeme zítra, takže pokračování příběhu “Jak jsme byli v Lusace” zase příště.
