Už dlouhou dobu jsem plánovala napsat článek o kultuře, abych Vás více vtáhla do tajemství této tak rozmanité země s ještě rozmanitější kulturou. Řeknu Vám, byl to oříšek. Tento článek nemohl přijít dříve, a přesto si nejsem jistá, jestli to není stále moc brzy. Správný čas na objektivní uchopení a vložení papuánské kultury do pár odstavců nebude zřejmě nikdy. Jak už jsem se mnohokrát zmiňovala, i kdybych tu byla 40 let, do tak odlišné kultury nikdy zcela neproniknu. Tak tady jen nabízím pár okének toho, co jsem tu za těch několik měsíců vykoumala, viděla, slyšela, prodebatovala, vyčetla, nastudovala, zažila, … a dala dohromady.
GEOGRAFICKÉ OKÉNKO
Pro začátek trochu geografie. Kde že se ta Papua Nová Guinea vlastně nachází? Většina čuje, že je to někde v Oceánii u Austrálie. Abychom byli konkrétnější, je to tedy část ostrova Nová Guinea. Ostrov Nová Guinea se nachází nedaleko severního pobřeží Austrálie a jde o druhý největší ostrov světa. Tento ostrov Nová Guinea je rozdělen na dvě části. Západní polovina ostrova patří Indonésii a je rozdělena na dvě provincie – Papua a Západní Papua. Východní část ostrova je samostatný stát Papua Nová Guinea, a tady jsem.
Zatím dobrý? Zpátky k Oceánii. Možná víte, že je rozdělena do tří částí – Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Jsou to takové geografické a kulturní subregiony Oceánie. Ostrov Nová Guinea se společně s dalšími ostrovy jako jsou Fidži, Nová Kaledonie, Moluky, Šalomounovo souostroví, Ostrovy Torresova průlivu, Vanuatu a Bismarckovo souostroví nachází v Melanésii. Proto když se mluví a píše o papuánské kultuře, většinou ji najdete pod pojmem melanéská kultura.
To bylo tak na úvod pro ujasnění a teď trochu víc k samotné PNG (Papui Nové Guineji). Papua má něco kolem deseti milionů obyvatel a její rozloha je 462 840 km². Prostě je velká. Takže hustota zalidnění malá, asi 20 lidí na km². Země je rozdělena do 22 provincií a místní lidé podle vzhledu poznají, kdo z které provincie pochází. Podle barvy kůže, typu vlasů či jména. Pohybujeme se v tropickém podnebí a internety říkají, že je tu celoročně kolem 27 stupňů. Můj mobil a tělo však naznačuje, že přes den se dostaneme běžně na 35 stupňů. Takžeee, je nám teplo! Asi chápete, že s takovou si člověk nestoupne na hřejivé denní slunce, většinou běháme ze stínu do stínu a vyhledáváme místnost s klimatizací nebo alespoň s větrákem. Hlavně teď přichází léto, tak to dostává ještě jinčí grády. Prý by se tu nějakým způsobem měla střídat roční období, stylem období dešťů, sucha, větrů, chladna, horka. Nic takového tu však nepociťuji a když jednou za měsíc až dva zaprší, je to opravdu velká sláva. Délka dne a noci je tu taky celoročně stejná. Kolem šesté ráno slunce vychází a kolem šesté večer slunce zachází.
Co se týká fauny a flóry, nejde se jí nikdy vynadívat a vyposlouchat. Tolik druhů ptáků, tolik zvuků, všemožných barev a velikostí. Nejznámější je bird of paradise (česky rajka) a je součástí národního znaku a vlajky. Dalším známým ptákem je kasuár, který je o něco větší a měl by být nebezpečný, ale asi záleží, jak si sednete, já jsem s ním problém neměla. Pak jsou tu nejrůznější hadi, krokodýli, želvy či stromoví klokani. Za nimi ale musíte jít někam do divočiny. Co se flóry týká, je tu nekonečno druhů palem, eukalyptů, kapradin a tak podobně. Na zahradě si můžete vypěstovat kokos, cukrovou třtinu, mango, kakao, kávu, čaj, kaučuk, palmový olej, sago či bételové oříšky.
JAZYKOVÉ OKÉNKO
Co se jazyků týká, PNG je opravdu číslo jedna, vysvětlím. Úředním jazykem je angličtina, tedy ve školách, na úřadech a tak dále by se mělo mluvit anglicky. By se mělo… nezřídka se však stane, že přijde student do města na střední školu a není schopen rozumět, psát a prostě nějak se dorozumět v angličtině. Rodiny našich slumových dětí anglicky taky neumí. Čím tu však většina lidí mluví je Tok pisin neboli pidžin/pidgin, to je takový dorozumívací jazyk a existuje i psaná forma. Dalším takovým, o něco méně populárním, je jazyk motu. Ale! Aby toho nebylo málo, téměř každá vesnice mluví svým vlastním jazykem, které se obecně nazývají tok ples. Nekecám, v celé PNG je jich více než 800 a v celé Melanésii kolem 1200 mluvených jazyků. Jen tak pro zajímavost, na celém světě jich je kolem 6000. Když jsem se bavila s jednou holčinou, říkala, že její máma pochází z vesnice s jedním mluveným jazykem, taťka z jiné vesnice s jiným jazykem, máminým jazykem je schopná se domluvit, taťkovu jen rozumí, doma mluví pidginem, s prarodiči spíš motu a ve škole anglicky. Summa summarum, holčina umí pět jazyků. Naše evropské děti z bilingvních rodin se můžou „jít zahrabat“. Také se čas od času někdo podiví, že já a Sovi (druhá dobrovolnice z Česka) mluvíme stejným jazykem a že dokonce v celé naší zemi se mluví jen jedním jazykem.
OKÉNKO O MÍSTNÍ KUCHYNI
Co se tu tak běžně jí. Asi nejběžnější surovinou jsou tu sladké brambory, kterým místní říkají kau-kau. Většinou to povaří s nějakými listy a banány. Někdy k tomu přihodí kousky kuřete či ryby. Když je kokos, tak i kokos nebo alespoň nějaké koření tuto surovinu připomínající. Banánů jsou tu minimálně desítky druhů a místní holdují zvláště těm vařeným. A my taky! Jak řekla Sovi: „Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mi bude chutnat teplej rozvařenej slizkej banán.“ Častou surovinou je tu i rýže, vařená i smažená. Většinou vaří na otevřeném ohni. Některé místní speciality se „pečou“ v ohni mezi kameny, třeba takové mumu. To strčí sladké brambory, cibuli, kuře nebo rybu do listu či alobalu a nechají nějaký času udit mezi kameny. Tento pokrm má tak takovou příjemnou uhelnou a uzenou vůni i příchuť. Také je tu nespočet druhů tropického ovoce, jako například papaya, jack fruit (chlebovník různolistý), sugar fruit, bread fruit (chlebovník obecný), passion fruit (marakuja), soursop, custard apple (cukrové jablko) apod.
Další pro mě novou pochutinou bylo sago (čti sego). Je to taková rosolovitá až želatinová hmota. Moc dobrá. Jedla jsem ji několikrát, ale nikdo mi nebyl schopný říct, co to přesně je a jak se to dělá. Tak jsem googlila a byla jsem fascinovaná. To se pokácí sago palma rostoucí výhradně v bažině, na délku se přepůlí, vyjme se z ní bílý prášek, který se pak různě omlacuje a pak se smíchá s vodou a povaří. Někdy se přidá kokos či banán, aby se dosáhlo nějaké odlišné příchutě. V přírodních kuchyních se pak ještě praží v listech, v moderních kuchyních v alobalu. Nakonec se to zabalí do listu a počká se, až ztuhne a jídlo je připraveno k servírování. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to dlouhý a složitý proces, při kterém mají ženy i muži svou specifickou roli. Návod k přípravě naleznete zde.
Nicméně papuánská kuchyně je ještě rozmanitější. To jsme takhle jednou chytli v kuchyni krysu a Sovi ji plánovala použít na biologické účely ve svých hodinách. Tak ji po pár dnech hledala, a dozvěděly jsme se, že skončila v žaludku našich Bosco boys (ubytovaní kluci). Podobně tomu bylo i s flying fox (kaloň malajský), který narazil v našem areálu do mangovníku a spadl na zem mrtev. Udělali jsme s ním pár stylových foteček a pak si na něm kluci pochutnali. V případě hadů je to obdobné.
Pak se tu velmi hojně jí jídlo, které nemá s papuánskou kuchyní nic společného, jen je levné, tudíž všem dostupné. To jsou zejména tvrdé slané sušenky, čínské nudle v pytlíku a klobása, která neviděla maso ani z náklaďáku. Takže když jdu po slumu, potkávám batolata sotva stojící na nohou s velkou syrovou klobásou v ruce a puse.
OKÉNKO O PAPUÁNSKÉ MÓDĚ
A teď k papuánské módě. Otec Angelo říká, že když se Papuánci oblékají, tak se svlékají. A je to tak. V dnešní době však už jen v případě, že se oblékají na nějaký tradiční rituál, oslavu, kulturní show, prostě někam, kde se hodí jejich tradiční kostým. To na sebe dají v případě žen suknici spletenou z různých listí, mušlí, proutků, na krk velký náhrdelník z květin nebo také mušlí, namalují si končetiny a obličej a jsou oblečené. V případě mužů jde o nějaký šátek, list a pak už jen ty barvy na tělo. Běžně však ženy nosí povětšinou velice barevné šaty, tak zvané meriblaus, a k tomu kabelku zvanou bilum, vyrobenou z proutí či bavlny. Někdy se ladí více do západu a oblečou si normální kraťase a triko, jak u nás. Muži běžně nosí tak nějak co jim přijde pod ruku.
A je toho o kultuře ještě hodně co číst… takže pokračování příště!
Mějte se adventně,
Anna z Brna (článek převzat www.u-papuancu.webnode.cz)
