Nechystám se vyprávět pohádku a ani nejde o život, ale občas se cítím jako slepička, která jako šílená shání věci, které nejde sehnat.
Tak třeba před pár týdny jsem ve stejný den několika studentům půjčila UNO karty, Doubble, Černého Petra a rakety na badminton. Samozřejmě jsem si zapsala, co komu půjčuji a kdo je za co zodpovědný, ale tak trochu jsem na to pozapomněla. Až po týdnu jsem si vzpomněla a věci jsem začala sbírat. No a v tom momentě začala obíhačka ve stylu:
„Nebe, nebíčko! Dej louce rosičky, louka dá krávě travičky,
kráva dá sladovníkovi smetany, sladovník dá svini mláta,
svině dá ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence,
švadlenka dá šátek studánce, studánka dá vody,
mému kohoutkovi: leží tam v oboře, má nožky nahoře
bojím se, bojím, že umře!“
Honba za půjčenými hry
Jak už jsem psala nešlo o život, ani po mně nikdo nic nechtěl, ale každý, koho jsem se zeptala mě poslal za někým dalším.
Dobble jsem půjčila Samwelovi, ten ho dal Alfredovi, Alfred ho poslal dál Simonovi a od Simona si hru vzal Edward. Edward Simonovi řekl, že mi ji vrátil. Akorát že vůbec! Edwarda jsem po několika žádostech přiměla k tomu, aby mi karty donesl.
Rakety jsem půjčila Satrominovi. Satromin je dal Inocentovi a sice mu řekl, aby je donesl mně, ale Inocent je dal Gozbertovi. Teda to mi řekl Inocent. Gozbert si nepamatoval, že by mu někdo rakety dával. V každém případě je neměl a nevěděl, kde jsou. Ptala jsem se tedy znovu Satromina a říkal, že naposledy je viděl v ten den, co nešla elektřina, měl je prý Revocatus ze třetího ročníku.
Elektřina poslední dny nejde skoro vůbec, ale Satromini měl asi na mysli jeden den, kdy chlapci neměli večer samostudium, protože nešla elektřina. Rozbil se totiž generátor, takže elektřina prostě nebyla vůbec a bez světla se studuje dost blbě. Každopádně šla jsem hledat Reva, ale protože jsem ho nemohla najít zeptala jsem se jeho kamaráda, jestli něco neví o těch raketách. Řekl, že neví, kde jsou, ale že je najde. Kamarád je sice nesehnal, ale po několika dnech mi je dal Revo sám.
Co se stalo s UNO kartama? Za UNO byl zodpovědný Simon a nikomu dalšímu je nepůjčil, ale hrál s kamarády během času na sporty a načapal je u toho bratr, takže jim karty zabavil.
A co Černý Petr? Šla jsem za Stevenem a žádala jsem ho, aby mi hru vrátil. On na to odpověděl, že mi karty vrátil hned ten večer, co si je půjčil. A měl pravdu. Černého Petra jsem skutečně měla ve svém pokoji. Pořád mluvím o hře, aby bylo jasno. Každopádně Steven je největší zlatíčko!
Učení zodpovědnosti
Tyto příběhy sice končí většinou happyendem, ale dříve, než děcka odjeli na prázdniny, se skoro všechno stihlo znovu poztrácet. Nemrzí mě, že jsem přišla o hry, ty jsem tu chtěla nechat a podobný osud je po mém odjezdu pravděpodobně stejně čekal. Jen to úplně nevede k zodpovědnosti, to že si zapomínám svoje věci hlídat. A to je právě teď důvod, proč studentům věci ráda půjčuju, i když by to bylo jednodušší to nedělat. Aby se učili zodpovědnosti.
Přijde mi to tu totiž trochu naruby. Studenti v Tanzanii jsou zodpovědní za všechny svoje pubertální emoce a nálady, na které by podle mého mínění dospívající člověk neměl být sám, a naopak nejsou zodpovědní za svoje věci, protože počítají s tím, že jim je někdo ukradne. Ani za svůj volný čas, protože žádný nemají.
Co z toho plyne? Asi jen to, že ať je české školství jakékoli, jsem vděčná, že u nás nejsou v módě internátní školy tanzanského typu, protože ve 12 letech, nebo i dříve, jsem rozhodně nebyla ready bydlet daleko od maminky a od tatínka. A zároveň jsem si se svým volným časem mohla dělat vždy, co jsem chtěla, a nikdy mě nikdo do ničeho nenutil.
dobrovolnice Josefína (ed. SADBA)
