Pár dalších okének z cesty po Papui. O zdejších salesiánských střediscích, o životě domorodého obyvatelstva a krásách Papui.

Okénko o blahoslaveném Papuánci

Papua Nová Guinea nemá zatím jediného člověka prohlášeného za svatého, ale je právem velice hrdá na jediného blahoslaveného, jehož jméno je Peter To Rot. Tento chlápek byl uznávaným katechetou, měl manželku a tři děti. Staral se o místní farnost a za války tajně křtil, dokud ho nějaký jeho příbuzný v roce 1945 neudal. Třiceti tří letý Peter To Rot byl několik dní vězněn až mu nakonec byla Japonci podána smrtící injekce, nápoj s jedem a elektrošoky. V roce 1995 ho papež Jan Pavel II. blahořečil při své návštěvě na PNG.

My jsme navštívili jeskyni s nádrží, ve které křtil. Byly jsme se Sovi příšerně spálené z našeho poledního výstupu na sopku. Bylo mi jasné, že zítra z mého obličeje bude jeden velký mokvající strup jako posledně. Řekla jsem si, že když jsme však na tak posvátném místě, vyzkoušíme si účinnost této zázračné vody a sílu Petera To Rota. “Když si teď omyju obličej a nebudu zítra spálená, Peterovi věřím.” A nekecám, ráno má pleť byla akorát příjemně opálená. Uznávám, kromě Petera zřejmě pomohla i chlazená korejská pleťová maska a nemalé množství krému, ale i tak to beru jako malý zázrak.

Okénko o muzeu druhé světové války

Jak jsem se zmiňovala v úvodu, nezřídka se stane, že dojde k “přesunutí letu”. A právě to se nám i stalo. Tento půlden jsme však velice užitečně vyplnili návštěvou místního muzea. S tímto pojmem bych byla opatrná, protože si zřejmě představíte čistou budovu s opečovávanými starodávnými artefakty popsané a pečlivě skladované za sklem, jak by tomu bylo v kdejaké západní zemi, která by vlastnila takové bohatství. V Rabaul tomu však bylo jinak. Tyto poklady z druhé světové války se nacházely v rozpadající se budově položeny na zchátralých stolech a ve špinavých starých vitrínách. Průvodkyněmi nám byly dvě malé zvědavé holčičky, dcery vlastníka “muzea”.

Bylo tam velké množství japonských her, zbraní, nářadí, nádobí, oblečení, cennosti a mnoho dalšího. Také ale předměty, které s válkou tak úplně nesouvisely, jako třeba usušený hmyz na špendlících nebo křeslo z australského vrchního soudu staré asi dvě stě let, do kterého si jedna z našich průvodkyň pohotově hupla. Na zahradě byly před lety z moře vytažené a trávou zarostlé různé tanky, autíčka, kulomety a nejrůznější zbraně. Také se tam jako kuriozita nacházela klec s krokodýlem. Nebo alespoň tvrdili, že tam je, jen přes špinavou vodu jej nebylo možné zahlédnout. U nás by byli lidé ochotní dát za vstup několik stovek a díky artefaktům by se jednalo o vysoce frekventované muzeum, kde by si milovníci historie připadali jako v ráji. Tady se vybíralo, nebo spíše dávalo, vstupné, jen aby se neřeklo, a troufám si tvrdit, že jsme byli jedinými návštěvníky za dlouhou dobu. Z tohoto pro mě smutného faktu viním opět nevzdělanost a zoufalou neznalost alespoň místní historie.

Okénko o “běhačce” v plantážích

V rámci rekreace jsme si se Sovi řekly, že si půjdeme zaběhat. Tento fakt jsme nikomu neoznamovaly, ale vidělo nás spoustu lidí. Chtěly jsme trošku prozkoumat rozsáhlé středisko. Háček byl v tom, že hranice tohoto střediska nám nebyly úplně jasné, protože nebylo po celé ploše obklopené plotem. A tak jsme běžely a běžely, až jsme mírně zabloudily. Obě jsme spoléhaly na Sovin instinkt, mně bylo jasné, že s mým zabloudíme, jen co vyjdu ze dveří. A tak se stalo, že z naší dvaceti minutové běhačky byla neplánovaně hodina, z mírného tempa občas klus, pár útěků před rozčilenými psy, několik proběhnutých rodinných obydlí, pár palmových plantáží, až jsme nakonec úspěšně našly díru v plotě v neznámém koutě našeho střediska. Ale buďte klidní, lidé jsou tu o něco přátelštější než v Port Moresby a z bílých holek ve sportovním oblečení vyjukanější více, než že by je stihly napadnout nějaké zaječí úmysly.

Araimiri (džungle)

Araimiri je místo uprostřed džungle, zde tomu spíš říkají místo uprostřed “bushe”. Nachází se zde střední smíšená škola pro asi 300 studentů, kteří však pomalu, ale jistě ubývají a škola je tak trošku v rozpadu. Není zde dostatek učitelů. Když některý nastoupí, většinou je do pár měsíců či let pryč. Asi zřejmě proto, že kromě dechberoucí přírody je tu tak akorát velký…nic… Dříve byla škola technicky zaměřená, jak je tomu ve všech ostatních salesiánských školách na PNG a mělo by být i na celém světě, protože to právě tak Don Bosco zamýšlel. Kvůli nedostatečné údržbě strojů, nemožnosti tyto stroje správně udržovat a kvůli lokaci ani není možné dovážet nové, se tato škola stala výhradně akademicky zaměřenou. Což zní sice pěkně, avšak využití tohoto vzdělání je zde mnohem menší, než právě technické. Vysoké školy jsou schopny pobrat jen velmi malé procento uchazečů a míst pro vysokoškolsky vzdělané rovněž není dostatek. Proto je dosti výhodné mít technické vzdělání a možnost přímo nastoupit do nějaké firmy nebo “fabriky”.

Nenachází se zde pitná voda, středisko funguje díky vodě dešťové a jejímu kvalitnímu převaření. Elektřina je zde díky generátoru, který ale nefunguje celý den. Středisko, střední školu, internát a tři přilehlé vesnice spravují tři kněží, onen bratr Joshua a dvě řádové sestry. V každé vesnici mají na starosti farnost a learning centra (školy pro děti nenavštěvující státní školu, jak máme my v Port Moresby). Na internátu bydlí asi dvě stě studentů, zbylých sto přichází každý den pěšky několik hodin z přilehlých vesnic. Z jedné strany obklopuje středisko pláž s čistým mořem, které se čas od času rozhodne expandovat do střediska a nejednu budovu pohltit. Z ostatních třech stran je středisko po nějakých kilometrech obklopeno již zmiňovanými velikými vesnicemi každá čítající přes tisíc lidí.

Také vnímám jako důležité podotknout, že všude se prý nachází spousta jedovatých hadů různých barev a velikostí. Já jsem díky Bohu na žádného za mého čtyřdenního pobytu nenarazila. Komunita však měla potřebu se o nich při každé večeři bavit, takže asi chápete, že ačkoliv jsem každý večer pečlivě zkontrolovala prostředí našeho pokoje i samotné postele, úplně klidně jsem se nevyspala. Nezapomněli podotknout, že jsou schopni také vylézt po mřížích do patra a minulý rok tak jednoho chytili. Díky. Joshua jednou u večeře radostně prohlásil: “Dneska jsme s klukama za budovou potkali a zabili hada, hledal jsem Tě.” “Jak hledal?! Ty mě máš nenápadně odlákat někam hodně daleko!”

Okénko o cestě a (opravdové silnici)

Araimiri je jedno z mála míst, kam se dá dopravit po zemi. Je to sice cesta na celý den, ale dá se. Než naše posádka čítající šest lidí vyjela, všichni se chlácholili, jak je to rychlé, protože je nově opravená silnice. Takový pocit jsem prvních pár set metrů také měla, než se silnice neproměnila v jeden velký výmol a já přemýšlela, jak asi mohla vypadat, když ještě opravená nebyla. Do toho si pěkně srkáme chlazenou Colu.

Po cestě míjíme asi po třech hodinách městečko Bereina, kde mají naše spřátelené řádové sestry základní školu. Když mě a Sovi děcka zmerčily, ihned se přiběhly kouknout. Chtěla jsem jim podat ruku, ale bály se bílé holky dotknout. Na vlasy si ale sáhly bez vyzvání. Čekala nás další tříhodinová cesta do o chlup většího města Kerema, kde jsme měli nasednout na malou loďku zvanou dinghy. Při naloďování na pláži se rozhodli dva chlápci bít a přihlížející se rozdělili do dvou týmů a z plna hrdla fandili svému favoritovi. Někdo z davu na nás zvolal “Welcome to Kerema”. Kerema je pro středisko velmi důležité místo. Sem chodí čas od času doplnit potraviny do jednoho ze tří malých obchůdků. V těchto obchůdcích toho však zas tolik není a už vůbec ne za přijatelnou cenu. Navíc když toho nakoupí moc, místní je pomlouvají, že jim to tam všechno “vyžrali”. Proto minimálně jednou za dva měsíce podnikají cestu do Port Moresby, aby nakoupili dostatečné zásoby převážně rýže a masa.

Zpátky však k té loďce. Na loďku, která se mi rozlohou a nosností zdá tak na osm maximálně deset cestujících, nastupuje cestujících dvacet s četným množstvím zavazadel různého druhu a váhy. Loďce tak nezbývá než statečně ze všech sil bojovat o udržení se nad vodou. Potom už zbývá jen asi hodinová cesta “dobytčákem”, jak já tomu říkám, neboli takovým malým náklaďákem po rozbahněné cestě.

Okénko o studentce a rozkazu “Zachraňte ji!”

Hned první večer, kdy jsme dorazili, se rychle rozneslo, že Sovi je zdravotnice. To si takhle spokojeně kráčíme z večeře a přibíhají za námi dvě studentky s informací, že ve studovně zkolabovala studentka a že jí máme jít pomoct. Kráčíme tedy s baterkou do několik set metrů vzdálené studovny a nacházíme bezvládně ležící holčinu se zaraženou lžící v puse. Snažíme se zjistit, co se stalo. Holčina se prý normálně navečeřela, seděla a pila vodu z kokosu a pak si jen lehla a zkolabovala. Leží takto už prý nějakých dvacet minut a nevnímá. Čas od času se ozve sípavé zachrchlání s náznakem zvracení, pak na několik minut opět jen bezvládně ležící tělo. Lžíci jí do pusy prý dali proto, aby ji měla otevřenou a mohl do ní proudit alespoň nějaký vzduch.

Sovi jí měří puls, který zdá se být v pořádku. Dýchání jde však jen velmi zlehka. Na jméno ani na žádný bolestivý podnět nereaguje. Čas od času leží s otevřenýma očima. Nikdo neví o tom, že by se někdy v nejbližší době bouchla do hlavy, či byla nemocná nebo snad na něco alergická. “Máte někde lékárničku?” “Zdravotní sestra má, je tam však jen Panadol a Amox, léky jsou teď nedostupné.” “Můžeme se tam podívat?” “Ne, nemáme klíče, ty má sestra, ale ta je teď pryč.” Hm, co s tím? Zcela reálně se bojíme, že nám tu umře. Nakonec zakročil jeden z kněží a zavelel, že ji tedy musíme co nedříve dopravit do nemocnice. Ta se nachází v Keremě. To znamená – hodina cesty dobytčákem po rozbahněné cestě a pak dalších asi patnáct minut loďkou přes moře. Tam už ji čekala sanitka. Dali jí kyslík a kapačky a již druhý den klusala zpátky do školy. Prý šlo zřejmě o nějakou psychickou ataku, ale kdo ví, žádné testy jí zřejmě nedělali.

Okénko o pláži, moři, sklizni a rybaření

Věc, na kterou jsem se nejvíce těšila, bylo moře. Jedná se o nádhernou nekonečnou pláž s černým pískem kolem dokola pokrytou palmami. Za našeho času bylo moře docela divoké, proto o plavání nebyla řeč, spíše o skákání přes vlny. Nikdo nám neřekl jeden detail, když se chcete dostat k moři, musíte přebrodit ne úplně čistou řeku sahající po pás, když dobře… Tím jsme se však nenechaly odradit a vydáváme se k moři s právě odněkud “vyštráchaným” nafukovacím člunem jen tak pro zábavu a s deseti kluky. Chlapci nelenili a během deseti minut nám postavili přístřešek z klacků a palmového listí, kdybychom se snad chtěly ukrýt před žhavým sluncem. Abychom nežíznily, vylezli na palmu a shodili nám kokosy. Poprvé v životě jsem viděla a pochopila, jak se kokosy z asi dvaceti metrové palmy sklízí a při této “sklizni” jsem ze strachu o onoho chlapce ani nedýchala. V naději, že třeba zjistím, že to není takové drama, jsem zkoušela také vylézt na palmu. Nedostala jsem se však výše než metr a půl od země.

Jedno odpoledne jsme se také rozhodli, že půjdeme lovit ryby do řeky. Naši dva spolucestovatelé otec Pokemon (jak mu říkám) a jáhen Sylvester vyrobili z bambusových proutků a lanka s háčkem rybářské pruty. Problém byl v tom, že řeka je dosti zanesená různým dřevem i kovem. Avšak právě díky zaháknutí mého háčku v tomto “bordelu” jsem ulovila asi třícentimetrovou rybu. Hurá! Sovi pracně ulovila nějaké plastové odpadky a Pokemon malého kraba, čímž byl jeho lov nejúspěšnější.

Okénko o lidech z vesnice

Díky vesnicím obklopujícím středisko jsem měla možnost vidět skutečný tradiční papuánský život. Vesnice, ve kterých jsme byli, jsou přilehlé k moři. Obydlí místních obyvatel jsou budky stojící na kůlech stlučené ze dřeva a kůže a střechy většinou spletené z listí. Živí se zeleninou a listím, které si vypěstují na zahrádce a rybami, které ráno vlastnoručně naloví v moři. Vodu pijí dešťovou. Pohled na tu nádhernou pláž a domečky vypadá jako obrázek v letáku z cestovky lákající na romantickou dovolenou. Ačkoliv tu lidé žijí takto jednoduše, jsou čistí a vypadají spokojeně až šťastně.

V každé této vesnici je základní škola a Learning centra spravovaná Salesiány, jak jsem se již také zmínila. Problém je, že učitelé v těchto základních školách jsou placeni státem, a tak po obdržení výplaty moc nechodí…

My jsme se se Sovi rozhodly, že na nedělní mši půjdeme do vesnice pěšky. Vzaly jsme tedy sedm kluků, pět mačet a vydali se vstříc dobrodružství. Joshua nám dal dvě důležité instrukce. Zaprvé běžte bezpečně, zadruhé užijte si to. A my jsme si to užili náramně. Šli jsme brzy ráno bosky při východu slunce a po cestě míjeli zvědavé vesničany chytající ryby. Komunita nás varovala, že je to minimálně patnáct kilometrů a tři hodiny cesty. Později moje hodinky ukázaly, že je to kilometrů osm a s naší chůzí jsme to měli za hodinu čtyřicet, takže díky bohaté časové rezervě jsme si daly ještě kafíčko a v klidu si “chillovaly”.

Již tradičně jsme se po mši představovali a obdrželi právě vyrobené květinové náhrdelníky. Jelikož Pokemon po svém představení zahrál na příčnou flétnu z bambusu a Sylvestr na kytaru, od nás jakožto další v pořadí se také něco očekávalo. Ochotně jsem tedy Sovi sehnala kytaru, mikrofon a mile se usmívala. Po představování nás pověřili ošetřováním místních farníků. Kněz vytáhl velkou plnou krabici, až jsem byla překvapena jeho výbavou. Krabice však obsahovala pouze tisíce párů zteřelých rukavic, pár obvazů, Panadol a slavný Amox (tzn. Amoxicilin, antibiotika). Po vyzvání někde vyštráchal něco na způsob dezinfekce a vatu, abychom mohly čistit rány, jak jsme si plánovaly. Proto k nám ale pacienti nechodili. Klasická věta byla: “Potřebuji Amox.” “Na co ho potřebujete.” “Tady na tu ránu, aby se doléčila.” Překvapeně se podívám a vidím drobnou odřeninku. “Myslím, že není potřeba, stačí ránu vyčistit a ona už se dohojí sama.” “Potřebuji Amox”, opakuje. “Soviii, co mám dělat.” “Tak jí ho dej…” Koukám do krabičky a tam už je na tabletky nastříhaný. Společně se tomu se Sovi zasmějeme a s milým úsměvem a přáním pěkného dne jí podávám tabletku Amoxu, která jí je naprosto k ničemu nebo i ke škodě. Přichází další pacient. “Potřebuji Amox, mám ránu na zadku.” No, v této kultuře ho zřejmě nemohu poprosit, aby mi onu ránu ukázal, a proto se už ani nesnažím protestovat a opět s přáním pěkného dne podávám tabletku Amoxu. Později nám kněz, který takto každou neděli po mši ošetřuje asi tři hodiny říká, že jsou zde lidé hladoví po Amoxu. O antibiotické rezistenci ví, avšak nějak nemá sílu a vůli toto Amoxové šílenství zastavit. A tak jsou pak dvě bílý holky nuceny rozdávat Amox jako lentilky. Tady teď totiž nejde o správné ošetření, ale o dobrou vzpomínku na dvě bílé holky, se kterými se jim jednou za život poštěstilo potkat. Nikoliv na dvě bělošky, které jim odmítly dát jejich oblíbený Amox, na který jsou zvyklí.

Háčkem v těchto vesnicích je to, že při vybírání partnera či partnerky neberou příliš velký ohled na příbuzenství. Nezřídka se tedy stane, že dají dohromady bratranec se sestřenicí či jiný rodinný pár. To je pak poměrně zřetelně viditelné na jednotlivých obyvatelích. Na velikost populace, kterou jsme potkali, jsme až podezřele často zahlédli člověka s trpasličím vzrůstem, jinak dlouhými končetinami či jinou genetickou mutací.

Abychom ještě více nakoukli do života místních obyvatel, šli jsme se po ošetřování projít po vesnici a plynule došli do další. Z naší původně asi pětičlenné skupinky byla do pár minut skupinka deseti, dvaceti, třiceti, a nakonec asi padesátičlenná. Dvakrát během této procházky nám v rukou přistály kokosy, abychom neumřeli žízní. Také jsme si vyzkoušeli střílet z domácky vyrobeného luku a se spálenými šlapkami od žhavého písku jsme nasedli do dobytčáku, který pro nás přijel a za kterým poté část vesničanů utíkala.

Okénko o koze

Nyní bych Vám ráda pověděla příběh o koze. To takhle po čtyřech dnech v Araimiri “balíme kufry” a kluci že jdou chytnout kozu. “Kozu? Proč jako?” “Jede s vámi do Port Moresby.” Neee! Že si děláte srandu… A tak to dopadlo, že nám přišlo na místě se s kozou před tou celodenní cestou seznámit. Dali jsme jí jméno Billy, protože se nakonec ukázalo, že to není žádná koza, ale kozel. Billy statečně absolvoval hodinovou cestu dobytčákem, poté dvacet minut loďkou po moři při východu slunce (neptejte se, jak jsme ji tam dostali), poté ranní mši v katedrále a následně šestihodinovou cestu na trucku, který čítal posádku sedmi lidí a milionu zavazadel. Billy se jen asi dvakrát pomočil a během cesty ani nedutl, jen při zastávkách mečel o sto šest. Beze sporu to byla Billyho životní cesta a obávám se, že i poslední, protože jeho cílová stanice byla vietnamská restaurace.

Okénko o středisku

Jakmile jsme přijely, objala nás papuánská komunitní kuchařka a hospodyňka Josephine, která si nás od první chvíle zamilovala a předala nám vlastnoručně vyrobené čepičky. Později s námi jela i na výlet. Toto středisko je poměrně atypické, je zde pouze vysoká škola a chlapecká i holčičí ubytovna. Další raritou je, že zde mají vlastní ZOO. Dobře, trochu přeháním, jen obří klec s několika druhy zvířat žijících pěkně pohromadě. Klokan, mluvící papoušci, obří okrasní holubi i had.

Okénko o horských Papuáncích

Velmi rozdílný je také vzhled místních v horské oblasti. Mají takové drsné rysy v obličeji, převážně tmavě hnědou barvu pleti a jsou spíše menší a mohutnější. Jejich výraz obličeje nevypadá úplně přátelsky, spíše říká: “Teď Tě zabiju a sním!” A to není vtip, tady údajně stále v nějakých vesničkách praktikují kanibalismus. Ani děti nevypadají o moc přátelštěji, neusmívají se, jen upřeně zírají. Právě v horských oblastech jsou lidé nejvíce, řekněme impulzivní, soudím dle informací z novin ohledně hrůz, které jsem popsala v minulém článku. Zde se stále ještě bojuje kvůli volbám, které proběhly před více jak třemi měsíci. I oblečení se zde nosí jiné, Meri blaus (papuánské barevné šaty) zde nejsou hlavním a nejčastějším outfitem, jak je tomu v Port Moresby. To bude asi zejména tím, že je tu na ně pro místní poměrně zima. V oblibě jsou tu však “zápaďácké” kousky, a to i ve vesničkách. V kostele sice tančí tradiční papuánské tance, na sobě však místo tradičních kostýmů mají moderní trika, šaty, kalhoty. Oblíbeným prvkem je tu také teplá čepice, bunda či svetr.

Asi chápete, že jsem se zde necítila úplně bezpečně. Tomu vůbec nepomohla zkušenost, která se odehrála hned při příjezdu. Zastavili jsme vedle velké rušné tržnice na silnici u jednoho obchodu, kam šel otec Dominic nakoupit pár věcí. S námi v autě zůstat místní učitel Chris. Během čekání si s námi povídal, předal nám jako dárek bilum (místní pletená kabelka) a po chvíli řekl, že se jde podívat, jestli otec nepotřebuje pomoct. Vyděšeně jsem hlesla otázku, zda si je jistý. “Jasně, kdybyste tu nechtěly sedět, jen vystupte a projděte se kolem.” Než jsem stačila cokoliv říct, už byl pryč. Jen na vysvětlenou, samotné v autě ve městě a už vůbec ne v cizím nás nenechávají nikdy samotné, natož ještě v odemčeném. Pan Chris zřejmě neodhadl situaci, že nejsme místní, ale úplně bílý holky, které s sebou navíc mají nějakou tu elektroniku, o kterou by nerady přišly. Sedíme se Sovi zařezaný v sedačce a já strachy skoro ani nedýchám. “Nevíš, jak se to zamyká zevnitř?!” “Nekašlej! Seš normální?! Ještě nás uslyší!” Kolem prochází lidé upřeně zírající na auto a prohlížejí si ho kolem dokola. Naštěstí máme zatmavená skla, takže by nás neměli vidět. Těchto pět minut nám však připadalo nekonečných.

Okénko o výletu do hor

Nachází se tu také nejvyšší hora PNG zvaná Mount Wilhelm a vysoká 4509 metrů. A právě k ní jsme se taky vydali. Kvůli časovým možnostem opravdu jen k ní, ne na ni. Jeli jsme autem, které v jednu chvíli doslova šplhalo po kamenech, zbytek cesty z nás zdejší silnice vymlacovaly duši. To je tu takový rozšířený nešvár, silnice zde nejsou úplně v dobré kondici, na spoustě místech se opravuje, ale všude je stále spousta děr a značných nerovností. Silným zážitkem byla již cesta z letiště ve městě Goroka do komunity v Kumgi.

Naším cílovým bodem byla údajná restaurace, kde si dáme pstruha. Zastavili jsme tedy na konci cesty a vešli do zahrady a mířili si to k přístřešku. Kolem sedělo tak deset lidí a nahřívalo se u jednoduchého hořícího krbu. Právě to byla vývařovna oné restaurace, zkrátka taková skautská polní kuchyně. Dalo se pokračovat dolů po schodkách k mnoha obřím nádržím se pstruhy. “Chceme si dát pstruha.” Oznamuje otec Dominic. “Kolik vás je?” Ptá se šéfkuchařka. “Pět, ale sníme jen tři.” Paní šéfkuchařka namítá: “kvůli třem rybám nebudeme plýtvat ohněm, buď si dáte pět nebo si je kupte syrové a udělejte si je doma.” Ach ta ochota, říkám si… Otec Dominic tedy říká, že si dáme alespoň kafe. Postavili tedy hrnec s vodou na kamna. Pytlík s kávou, zalití, rozmíchání a přinesení ke stolu jsme si však museli udělat sami, zřejmě samoobsluha… Ostatní lidé tam jen tak sedí, leží, spí, prostě zevlí.Tak to bylo pár okének z mé Cestománie, díky které jsem poznala PNG zase o něco více a mohla ji tak ukázat také Vám… 

Mějte se fanfárově!

Anna z Brna

(převzato z www.u-papuancu.webnode.cz)