Myslím, že zambijská vláda by měla vážně uvažovat nad zavedením dalšího úředního jazyka – češtiny.

Od neděle do neděle jsem trávila prázdniny v komunitě Salesiánů v nedalekém Kazembe. Potřebovala jsem se někde schovat před povinnostmi, brzkým vstáváním, dětmi, klepáním na dveře, tradičními pokřiky o bonbonech, sladkostech a žvýkačkách. Prostě jsem musela po půlroce někam pryč. Důvodem, proč jsem si Kazembe vybrala, bylo taky to, že v místní komunitě je český Salesián, bratr František. Oprášili jsme si šeská slofíška. Během minulého týdne tak v Zambii česky mluvili celí dva lidi! A to už je nějaké číslo. Většinou používám přirovnání: „Víš, kolik by se za to dalo koupit rohlíků?“ Ale fakt nevím, za kolik rohlíků se dají prodat dva lidi. Každopádně oficiální žádost jsme neposlali, předpokládám, že by to mělo ještě pomalejší průběh než vyřízení pracovního povolení. Které mimochodem taky ještě nemám. A tak musím jezdit každý měsíc na imigrační oddělení pro razítko.

Zadané úkoly se musí plnit poctivě

O prázdninách byl můj hlavní úkol nic nedělat. Což nebylo vždycky jednoduché. Ale spaní mi šlo fakt dobře! Konečně jsem dočetla dlouho odkládanou knížku a frekvence ve psaní článků se taky zvýšila. Toho jste si jistě všimli. Na uvítanou jsem komunitě přivezla koláč, což znamenalo: Budeš nám péct každý den. Ale mě to baví, takže nebyl problém. Myslím, že kvůli koláčům se mě ptali, kdy zase přijedu. Výhodou pobytu ve větším městě je trh, asi 3 minuty cesty od domu. Co tam všechno mají, jsem psala už v jednom z prvních článků. Sezona manga už skončila, teď jede avokádo a banány. Na vysokou bělošku se tu dívají stejně jako všude jinde. Před zvídavými pohledy se v Africe prostě neschováte. Když jsme se šli projít s Františkem, byla to pro ně ještě větší exotika. Další, pro mě zásadní výhodou bylo, že v Kazembe se v neděli slouží dvě mše. Anglická a Bemba. To, že ta v angličtině byla už v 7 ráno, zatímco Bemba až v 9:30, beru jako velkou diskriminaci. Ale asi by kvůli mně neměnili už trochu rezavou ceduli u plotu s pořadem bohoslužeb.

Zambijci jsou očividně na sladké

Od 20. března do odvolání jsou kvůli koronaviru u nás uzavřeny všechny školy a univerzity. Před dvěma týdny jsme museli zavřít i oratoř. Předminulou neděli byla poslední mše sloužená v kostele. Přede mší jsme dostali každý kapku antibakteriálního gelu a svaté přijímání se přijímalo pouze na ruku. Maximální počet věřících v kostele mohl být 50, v jedné lavici směli sedět jen dva. U nás v komunitě mše probíhají beze změny, jen v kapli, ale ne pro veřejnost. Na Květnou neděli jsme pozvali pár našich zaměstnanců, kteří se tím chlubili ve vesnici. A tak jsme Velikonoce slavili už sami v šesti lidech. O karanténě ani rouškách se zatím nebaví. Zambie eviduje 45 případů nakažených koronavirem, dvě úmrtí. Těžko říct, jestli tak nízké číslo je vůbec reálné. Myslím, že místní to tak neřeší jako u nás. Život tu běží vesele dál, děti lítají venku a pořád si chodí pro bonbony. V tomhle se nic nezměnilo. Akorát čínské obchody a ty zásobované Lusakou, jsou zavřené. Momentálně nejsem ani sekretářka ve škole, ani „učitelka“ v oratoři. Vyvstává otázka: Co teď budu dělat? Otec Mariusz: „No nic, otevři ten svůj sešit s recepty a můžeš něco upéct.“ Dopoledne trávím výpomocí v kuchyni. Ještě nic nevybuchlo. Už jsem se pustila do úklidu prostor oratoře. Tam ještě nějaká odpoledne až večery strávím.  Taky máme velký dům, farmu a zahradu, takže nudit se nebudu.

Na poště to šlo velmi rychle, ale ne tak, jak by si člověk představoval

Zhruba po měsíci pobytu v Zambii jsem se rozhodla poslat dopis do ČR. Předala jsem ho Františkovi do Kazembe, protože tady poštu nemáme. Říkal, že občas mají problém s druhem obálky, rozměry dopisu atd. Jen jsem se pousmála. Po dvou týdnech jsem dopis dostala zpátky. „Na poště mi řekli, že se odtud nedá poslat dopis do Česka. Nenašli naši zemi na nějakém seznamu.“ Tím skončilo doručování dopisů z mé strany. I když jednou jsem využila pošťáka Matěje, když se vracel do ČR a podruhé bývalé dobrovolníky z Německa, kteří do Lufubu přijeli na návštěvu. A teď dopisy z ČR. Úplně první dopis jsem obdržela už za 100 dní! Pak mi naši poslali balík na Vánoce. Teda spíš mělo to být na Vánoce. Na poště dlouho, dlouho nic. Macarius (náš druhý kněz) mi řekl, že když jemu posílali Poláci balík k Vánocům v listopadu, radoval se z dárků na Velikonoce. Aha. Nakonec jsem se dočkala! Na poště jsem viděla typický žlutý balík s trumpetkou. Česká Pošta! Sláva! Podle mě tam ležel už nějakou chvíli, pan pošťák totiž neuměl přečíst mé jméno. Vánoční balík putoval světem od 21. listopadu 2019 do 6. března 2020. To máme 107 dní. A ještě jsem za to musela platit. Za skoro sedmikilový balík 40 Kwacha a dvěstěgramový balíček 30 Kwacha. Není to nějaká závratná částka, ale jde spíš o to, proč se platí dvakrát. Odesílatel i adresát. Upřednostňuju teda větší balíky. Společně s balíkem přišel i menší balíček, jehož doba doručení byla srovnatelná. Takže. Až si budeme zase někdy stěžovat na Českou Poštu, vzpomeňme si na ZamPost. Děkuji za přečtení, vaše modlitby, podporu… Vězte, že naše komunita se za uzdravení světa od koronaviru každý den modlí. Vždycky si v hlavě zpívám Heal the World nebo Uzdrav svou zem… A ano! V příštím díle se můžete připravit na to, jak to v Zambii dopadá, když voláte policii.