Děti v Meghalayi

Čas v Indii mega rychle letí, 

když máš kolem sebe kupu dětí.

A když se na Tě navíc usmějí,

rázem Tě energií nabíjejí. 

 

Ve škole sedět je nebaví,

to přece každý z nás dobře ví. 

To mají všechny děti společné

jak v Česku, tak Indii, ne že, ne.

 

Zlato v hrdle, rytmus v těle, 

proto zpívají a tančí směle.

A Tobě nic lepšího nezbývá

než za ně Bohu děkovat.

 

V soutěžích chtějí i síly poměřit,

proto si hrají, běží a skotačí.

Rádi pomohou i jídlo uvařit. 

Večer pak modlitbou zakončí.

 

“Vy teď jdete odpočívat a spát,

já na cestu domů se musím dát. 

Tak milé děti, dobrou noc,

budete mi chybět moc!”

Kdy se vrátím domů?

Čas, který mi byl darován pro mou misijní dobrovolnou službu v Indii už vypršel na konci září.  Chtěla jsem vám o tom napsat hned jak se vrátím zpět do Česka. Po dvou měsících však zjišťuji, že fyzicky jsem sice zpět, v myšlenkách jsem ale často ještě v Indii.

Jaké jsou nyní mé pocity? VDĚČNOST!

Chci upřímně poděkovat všem, díky nimž jsem tuto misii mohla uskutečnit, bezproblémově prožít a vrátit se zpět. Děkuji za finanční i duchovní pomoc. Bylo ji dost na letenky i očkování. Mohla jsem zakoupit keyboard, kytaru a nějaké základní školní pomůcky a léky pro kluky na ubytovně v Nongpoh a nejchudší děti, kteří mají rodiče postižené malomocenstvím.

S korunou v kapse, jako král s korunou na hlavě

Tam v horách děti nežebrají naopak sami musejí doma pomáhat a těžce pracovat. Když něco dostanou, např. bonbon, tužku nebo třeba jen papír na malování, jsou velmi vděčné. Nemají povinnou školní docházku. V rodině mají většinou 6–12 děti, ale protože je školné za jedno dítě na jeden školní rok přibližně 6200 rupií (to se rovná přibližně 170,-kč /měsíc), mohou si dovolit poslat do školy třeba jen 1 nebo 2 děti. Díky všem, kteří pomáháte podporovat misijní území a misionáře.

Nikdy není pozdě! 

Dobrovolnice Lucie (SADBA edit.)