Tak tito chlapci, Bosco Boys, se starají o areál školy, kostel, rezidenci a mají na starosti mládež a také ministrování v kostele a zpívání na mši. Mimochodem, to mě nepřestává udivovat. Každé ráno na mši mě až mrazí, když slyším 20 mužských hlasů zpívat, mnohdy v několika krásně se prolínajících melodiích.

Teď abych se vrátila k prvnímu výletu na horu Bosco Mountain, pod kterou se nachází naše středisko. Nesměle se s Annou přidáváme k většině Bosco Boys a dalším chlapcům z okolí (ti bydlí poblíž a tráví hodně času s ostatními v rezidenci). Kluci jsou opravdu nesmělí a jak tak vidím s odstupem času, s jejich životními příběhy jim chvíli trvá, než si vytvoří k někomu důvěru. Ale možná je jen vedro a na zbytečné tlachání není síla ani energie. Po výstupu jsme odměněni krásným výhledem na moře a přilehlé ostrovy a fotíme spoustu fotek (kluci jsou přímo utržení ze řetězu). Sestupujeme po velmi strmé straně hory a kluci jsou opravdoví gentlemani – vždy jde minimálně jeden přede mnou a jeden za mnou a každých pět minut se jeden z nich zeptá „Are you ok, Miss?“ (*poznámka pod čarou: miss tu oslovují všechny dospělé ženy, není to nějaký titul, který bychom si vydobyly s Annou svojí krásou). Celí splavení se vracíme domů a jsme odměněny zmrzlinou (mimochodem té tu s Annou sníme kila, ale tak si říkáme, co jiného dělat v tom vedru?).

Další den, pondělí, mě čeká první den mojí služby. Někdo by řekl – končí dovolená. Ale pro mě je to odpočinek prací (ha ha). Po představení se celé škole přicházím do svého hlavního působiště – SICK BAY (ošetřovna). Je to malá místnost se dvěma židlemi, stolem a skříní plnou léků a věcí na ošetřování. S díky vzpomínám na Em, bývalou dobrovolnici z Česka, díky které to tu mám tak dobře zařízené (a která je mým přítelem na telefonu, kdykoli jsem na ošetřovně v koncích). Vedle mé „kanceláře“ se nachází samotná ‚marodka‘ – místnost se dvěma dvoupatrovými postelemi a klimatizací. Třetí místností v tomto komplexu je kabinet učitelů přírodovědných předmětů – Science Department Room. A tak další minimálně dva týdny trávím rozkoukáváním se a v podstatě celý měsíc aktualizováním karet pacientů z loňského roku (znamená to vzít si seznam studentů v jednotlivých třídách a zjistit, kdo pokračuje o rok výš, kdo ve stejné třídě, kdo úplně vypadl anebo kdo je úplně nový). Nejen s tím mi začínají pomáhat Friends of Zatti.

Friends of Zatti – jedna ze skupin/klubů/aktivit ve škole. Je to skupina, do které se může zapsat kdokoli se zájmem o medicínu nebo se zájmem pomáhat druhým (vzpomněla jsem si na sebe a svůj první důvod, proč jít na medicínu). Přihlašuje se mi 32 chlapců, což je hodně a děsím se toho, ale záhy zjišťuji, že jich většina postupně odpadne, nepřijde anebo nemá zájem. Jejich náplní je totiž být mi k ruce při ošetřování – hlavně ošetřování ran studentů DBTS (a později by mě měli moct zastoupit i třeba v případě nemoci nebo výletu). Jsou dvě hlavní přestávky a dva hlavní časy ošetřování – Morning Break (10:20 – 10:35) a Lunchtime Break (11:55 – 12:35, kromě pátku, kdy je celé vyučování kratší, tj. 11:55 – 12:15). To jsou časy, kdy mi přichází na pomoc Friends of Zatti. Jinak já se po zbytek času nenudím, protože i mimo tyto přestávky chodí pacienti. Záleží na dnu, ale s přibývajícím časem stráveným na ošetřovně a asi i s přibývající důvěrou ke mně, se dostáváme na číslo 15-30 pacientů za den (tj. od 8:20 do 16:06). Ale nenechte se mýlit, bohužel nechodí průběžně, ale nárazově hlavně dopoledne, takže mnohdy nevím, kde mi hlava stojí, a tvoří se na mě fronta (což by mi jindy mimořádně lichotilo, v tomto případě ale lituji nemocné kluky, kteří musí čekat).

Po prvních dnech strávených na ošetřovně už si začínám připadat aspoň trochu míň zmatená a v tom přichází další úkol – vyučování biologie. První čtvrtek v DBTS přicházím do hodiny Mr. Vincenta (předchozího učitele mojí nastávající třídy, 11 Srugi) a on mě s radostí představuje a s ještě větší radostí a úsměvem od ucha k uchu mi oznamuje, že od téhle chvíle už kluci nejsou jeho problém a že mám tuhle bandu 34 kluků na krku. Po prvotním seznámení, jejich všetečných otázkách a mém monologu o medicíně a o tom, jak jsem se dostala na PNG, se dostávám k tomu, že je učím tři velmi důležitá česká slova (tehdy jsem ještě nevěděla, že je jich budu učit více) – Ahoj, Brno a prosím. Jak řekla moje kamarádka Kája, jsou to esenciální slova, když přijedou do České republiky. Pokud na letišti řeknou „Ahoj, Brno, prosím“, rozhodně se dostanou do toho nejlepšího města, a ještě z nich budou všichni nadšení, jak jsou slušní! (*poznámka pod čarou: velice se omlouvám všem, kteří nejsou z Brna, ale moje láska k němu je hluboká jak kasematy).

První vyučovací hodiny jsem hodně nervózní, a to se projevuje tak, že jsem na ně přísná. Takže po vyjmenování základních pravidel v hodině zní poslední věta „I want biology to be fun“ velmi ironicky. Ale s postupem času mám pocit, že se to zlepšuje. Snažím se jim ukázat, že nejsem nějaká nudná úča, ale že jsme v podstatě na jedné lodi, že jsem taky student a že znám úskalí sáhodlouhého výkladu a snažím se to dělat jinak. Tak snad budou shovívaví. V hodinách jim pouštím vtipná biologická videa (kanál Amoeba Sisters na Youtube, doporučuju) a do prezentací vkládám memes (kdo mě zná, ví, že těmahle obrázkama s vtipným textem žiju a dokážu se jimi bavit dlouhé hodiny, hlavně těmi o blížencích). Po dvou týdnech výuky mě čeká první zátěžový test – připravit Mid-term exam (*poznámka pod čarou: celý školní rok – od ledna do prosince je rozdělený na 4 čtvrtletí a v půlce každého čtvrtletí, takže v každém osmiletí, se píše Mid-term exam anebo End-of-term exam). No, při opravování testu zjišťuji, že jsem asi třídu 11 Srugi přecenila a že test na 5 A4 a 75 bodů je opravdu moc těžký. Ale aspoň vím, od čeho se odrazit příště, a jak vysoko stanovit laťku (hodně nízko).

Fuf, tak to bude prozatím ode mě vše a omlouvám se za mnohdy zmatený text. Většinu času tu totiž mluvím anglicky a když náhodou mluvím česky, přistihnu se, že akorát doslovně překládám anglické fráze.

Mějte se krásně,