Vážně se to děje? Opravdu už odjíždím do Indie? Spousta dalších myšlenek a otázek mi prolétla hlavou, když jsem se naposled ohlédla na vídeňském letišti a vydala se na cestu.

Cestou necestou do Hospetu

Cesta ubíhala rychle, protože jsem cestovala se spoludobrovolnicí Jančou, která měla namířeno také do Indie. Z Vídně jsme letěly do Doha, kde jsme strávily celý den a prozkoumaly město. Na druhý den nás čekal let do Bangalore v Indii. Zde jsme mohly načerpat nové síly na cestu autobusem do našich míst působení; Janča do Davangere a já do Hospetu.

Slavení ve velkém

Po pěti dnech na cestě konečně v cíli…! Hned ten den, co jsem dorazila do Don Bosco centra v Hospetu, mě zde čekala narozeninová oslava otce rektora. Postupem času jsem zjistila, že velmi rádi oslavují. Není to jen nějaká malá oslavička. Sejde se celá škola – téměř 600 dětí – a začne společný program, na němž se podílí děti svým tanečním nebo pěveckým vystoupením. Nesmí chybět ani krájení dortu, které je doprovázeno zpěvem a potleskem všech přítomných.

Pak se začne dít pro mě podivná věc. Je tady zvykem, že po krájení dortu vezme každý kousek a podá oslavenci přímo do úst. A vše se slaví společným programem hned dvakrát. Poprvé, jak jsem zmínila, s žáky ze školy a podruhé večerním programem s kluky, kteří tu ve středisku bydlí. Přidají se i holky z dívčího Don Bosco centra.

Od oslavy k oslavě… Je neustále co slavit a proč se radovat, a to i když prožíváme těžké chvíle našeho života. Tím spíš, když jdeme životem s Bohem, nejsme nikdy sami. Nezapomínejme na to!