Dojmy z cesty
Celá má cesta se řídila heslem: důvěřuj, všechno bude OK. Lety byly v pohodě a i vyřizování víza proběhlo bez problému. Batoh nacházím na místě (odhozený mezi nespočetným množstvím dalších zavazadel) a dokonce (po trochu delším hledání) se setkávám i s řidičem, který mě veze do salesiánského střediska Oysterbay v Dar Es Salaam. Následující dny to začalo byt trochu zajímavější. Dva dny cesty autobusem do Shinyangy s noční zastávkou v Dodomě u tamějších salesiánů. Představte si, jak se na vás na autobusové zastávce vrhá spousta „stevardů“ autobusových linek, nutí vám jízdenky… je to krutý boj o cestující. Ano, místy jsem měla dokonce i trochu strach… snažím se to nějak pochopit a zařadit k těm kulturním rozdílům. Další várka „překupníků“ se snaží cestujícím prodat nejrůznější věci počínaje jídlem (cibule, rajčata, chléb, banány, kešu oříšky, oplatky, vodu, coca-colu, fantu…) a konče na selfie tyčích, sandálech a spoustou dalších maličkostí.
Jízdy autobusem byly za každých situací hodně zajímavé. Místní řidiči jsou neskuteční piráti silnic. Jsem ráda, že jsem pokaždé měla sedadlo u okna a že jsem neviděla kamióny řítící se na nás při předjíždění. Cesta utíkala hoooodně pomalu, i když řidiči opravdu tlačili na pilu. Byl to kus cesty, který se ale zdál jako dobrá příležitost k pozorování okolí. Míjeli jsme vesničky, domy postavené z hliněných cihel, spousty lidí, všudypřítomný hluk, křik a zvláštní vůně – jídla a pálících se odpadků.
Na okrajích větších měst mě zaujali mladí kluci sedící na svých motorkách, připomínající jakési gangy. Prostě jen tak si na nich seděli, pozorovali projíždějící autobusy a auta… čekali snad na něco? Pak to byli pastevci se svými stády typických krav (s hrbolem na zádech a velkými rohy). Největší radost mi ale dělal pohled na usměvavé děti kráčející v uniformách do školy. Někdy je to ale smutný pohled na bídu, která se mísí s úsměvy.
A odpadky, těch bylo cestou neskutečné množství.
No a co středisko? Škola v Didi má něco málo přes tisíc studentů (13-18 let). Středisko to je opravdu velké. Místní, jak děti, tak učitelé a kněží, jsou velmi milí a přátelští. Karibu sana (svahilsky vítej) slyším na každém kroku. Mám také to štěstí, že spolu se mnou je tady ještě jeden dobrovolník z Německa – Lukas, který mi ochotně vypráví o tom, jak to tady chodí, ukazuje mi všechna zákoutí střediska a vysvětluje nejrůznější zvyky.
Do Didie jsem přijela dva dny před Jubilee (oslava 25 let založení místního střediska), takže to je tady jeden velký zmatek, všichni něco dělají a zkrášlují. Mezi vzácnými hosty má být i tanzanská ministryně školství. Sama jsem zvědavá jak to tady bude pokračovat dál.
První okamžiky ve středisku
První okamžiky a hned samá překvapení. Je časné ráno, slyším jak někdo mlátí klackem o kbelík – ano, i tak se dá probouzet celé středisko! První společná modlitba, snídaně (musím dodat, že jídlo tady je opravdu chutné, až na některé zvláštní kombinace). Ve středisku panuje ruch, studenti připravují, zdobí a zkrášlují pódium, kde proběhne slavnostní mše svatá a následující program, nepomíjejí žádná zákoutí. Překvapuje mě, jak to tady řádně probíhá, mám dojem, že studenti vůbec nepotřebují dozor. Ze mě se na chvíli stává tichý pozorovatel. Vše je připraveno. Přijíždí první hosté (řada salesiánů, bývalý rektor střediska, provinciál, řeholnice a a očekávaná tanzánská ministryně školství). Show začíná. Hlasitá hudba, zpěv, nástup skautů a dalších skupinek prezentujících místní menšinu. Jedním slovem – paráda! Po celém programu, který končí ve večerních hodinách, máme společnou večeři. Kněží se ochotně seznamují,vyptávají se, odkud jsem a zda se mi tady líbí. Dokonce mi jeden kněz vyřídil pozdravy od Jorge (to je jeden z mých kamarádů dobrovolníků, který je aktuálně na službě v Angole) a předal mi i dárek – angolskou kávu. Bylo to opravdu milé překvapení!
V následujících dnech se pořád rozkoukávám. K mému překvapení jsem dorazila téměř před koncem školního roku (v Tanzanii školní rok začíná na začátku kalendářního roku, nikoli jako u nás na začátku září), takže už je to tady všechno v průběhu. Připojila jsem se k Lukasovi a spolu učíme informatiku a počítače (no, já hlavně pozoruji a chytám inspirace, jak na to). Vyučuji angličtinu zaměřenou hlavně na čtení a procvičování výslovnosti. Otec Vincent (nový rektor střediska) mi dává čas a možnost výběru, kde bych chtěla pomáhat a co bych chtěla dělat. Hned při prvním rozhovoru mě ujišťuje, že i „jenom“ má přítomnost tady je důležitá a vzácná. Studenti jsou někdy déle než tři měsíce mimo domov a potřebují si popovídat, cítit, že má o ně někdo zájem. Prozkoumávám okolí a nějakou tu práci vidím i v knihovně. Otec se vším souhlasí. Odpoledne mají studenti sportovní aktivity, kde se cítím nejlépe. Tvoříme skupinky, hrajeme volejbal, basketbal, fotbal a holky mají nejraději netball (to zas já moc neovládám, takže se učíme navzájem).
Novou a pro mě i velmi zvláštní věc jsem zpozorovala hned na začátku. Je tady úplně běžné, že když chceš někoho pozdravit, podáš mu ruku, a oni tě pak drží a vedou za ruku. Když si chtějí popovídat, přiběhnou, chňapnou tě za ruku a jdeme… a je úplně jedno, že to je studentka a student, student a student, student a učitel, student kněz. Prostě to dělají všichni a je to úplně normální. Pro mě je pořád zvláštní, když vidím míjející kluky, jak se vedou za ruce. Jistě toto je jenom ve středisku a jeden učitel mi vysvětlil, že je to projev důvěry a přátelství.
Pokoj mám na zdejší poměry luxusní – s vlastní koupelnou (záchod a něco jako sprcha v jedné místnosti). Voda teče tak, jak se jí chce, takže spíše kbelíkuji. Se splachováním je taky občas problém a postel je těsně před rozpadem, ale je moje a zvykáme si na sebe. Po wifi se slehla zem a elektrika taky občas vynechává. Co ještě dodat? Nic, snad jen – vítej, můj nový domove!
Den z pohledu studenta
Co bylo pro mě hned na začátku velkým šokem, byl denní časový plán studentů. Představte si: budíček ve 4.30, v 5.00 škola (kdo nemá ráno vyučování, ten uklízí záchody, kabinety učitelů, zametají téměř celé středisko a sbírají odpadky), 6.40 mše svatá, pak snídaně. V 7.40 nástup, celá škola se schází, studenti stojí v pozoru, seřazení podle tříd, v uniformách. Zpívají hymnu, poslouchají ohlášky a informace na následující dny. V 8.00 pokračování ve vyučování. Od 12.45 do 13.50 přestávka na oběd a pak pokračují až do 16.00, kdy začínají sportovní kroužky. Oblékám sportovní věci, obouvám si tenisky a hurá na hřiště. Ale počkat, asi je se mnou něco špatně! Proč nikdo nemá tenisky? Většina studentů je v žabkách a jiní jsou bosky. Chápete? A oni si běhají jako laňky. Vzduchem létají nejen míče, ale i žabky. Hory smíchu a radosti! Kroužky končí v 17.00, pak sprcha – děti si nosí vodu v kbelících a s úžasem zírám, jak holky dokážou i s plným kbelíkem na hlavě běžet. V 17.40 růženec, slůvko na večer a večeře. Od 19 pokračuje vyučování a končí někdy až ve 22.00. To ovšem neplatí pro všechny, ale i tak – hustopřísné, ne?Renata Szpyrcová, Tanzánie
