Neobyčejně příběhy obyčejných chlapců

před 1 rokem

Obyčejní chlapci. Jsou tu u nás ve středisku, protože nemohou z nějakého důvodu studovat. Buď chodí do práce nebo se o ně doma nikdo nestará. Jejich životní příběhy jsou ale rozhodně neobyčejné.

Chlapec spící na zemi

Daršen, malý klučina, trval na tom, že bude spát na posteli spolu se svým bráchou. Na matraci se oba nevešli, a tak Daršen spí na plechovém “podložení“ postele (v podstatě na zemi). Deku, kterou se má přikrýt si dá částečně pod sebe, polštář nepotřebuje a je spokojený. Delší dobu mi to vrtalo hlavou až pak jednou jsem měla možnost vidět jejich rodinné obydlí, nebo řekněme spíše stan. Rodiče jsou součástí „migrující“ komunity, která se často přesouvá z místa na místo, tady jim říkají migrants people (migrující lidé). Vždycky si někde postaví stan (složen z pár klacků a dek) a pak jdou zase dál. Není divu že on ani jeho brácha nikdy ve škole nebyli a že spát na zemi je pro ně vlastně normální. (Foto bohužel zatím nemám, často je mi hloupé na těchto místech fotit, a zase tak často se do těch míst nedostanu)

Pasáček ovcí

Zrovna včera k nám dorazil další expert. Je mu 14 let a já spolu s místní učitelkou zjišťuji, že neumí ani vyhláskovat abecedu (jejich místního jazyka). O čtení se radši nezmiňovat. A co že to do této doby dělal? No chodil pást ovce.

Malý opravář zipů

Veeresh – jeho manuální zručnost mi dlouho vrtala hlavou. Když kluci čas od času zničí pálku na badminton, sedne si a je schopný jednotlivé „pružinky“ navázat a vyplést pálku znova. Vydrží u toho celou hodinu, i déle pokud je potřeba. To byste u 11letého kluka nečekali. A co stojí za touto záhadou? Než se dostal k nám, vydělával si spravováním zipů, chodil po domech, lidé mu dávali zipy na spravení. A když měl štěstí, tak mu i zaplatili příslušnou cenu, sám si jako dítě cenu říct nemohl.

Výroba cihel místo školy

Kadja, chytrý, pracovitý šikovný klučina. Byl v našem Don Bosco centru půl roku. A jelikož má maminku, bylo rozhodnuto ho umístit zpět domů, aby mohl pokračovat v normální škole. O měsíc později ho sociální pracovníci v terénu opět našli, jak každý den chodí vyrábět cihly. Prý doma potřebovali peníze. A tak se nám na pár dní vrátil s tím, že půjde do klučičího hostelu, aby tak alespoň zvládl ukončit základku. (Je super, že se tady v centru salesiáni o děti zajímají i nějakou dobu po tom, co místní kurz dokončí.)

Velké maličkosti

Občas si říkám, jak hrozně zvláštní je fakt, že jsem se na tomto místě opravdu ocitla. Jsem za to moc vděčná. Například vidět děti, jak se jim rozzáří oči třeba jenom tím, že máme na stěnách obrázky, nebo že už dvakrát tento týden bylo k jídlu maso (jedna rodina z města darovala co se nesnědlo na svatbě). Kluci si také vždycky hrozně chtějí nechat „rychlokresbičky“, co jim kreslím na hodiny angličtiny (a to to opravdu není žádný zázrak, občas je ani nestíhám vybarvit). Jsou fakt nadšení z maličkostí. Mám takový pocit, že já jako dítě bych si spousty těch věcí ani nevšimla, doma spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Dalším velkým „bohatstvím“ jsou tady hezké petlahve, kdykoliv se nějaká objeví, kluci se o ni míní poprat. Především o ty lepší, třeba od Spritu. Ty se dávají za odměnu.

Jedna věc je, že na vzdělání mají mít právo všechny děti. Další, možná ještě důležitější, je možnost, aby si děti mohly taky chvíli hrát, nechat je snít, ukázat jim i jiné možnosti spolu s pocitem, že je má někdo rád (a nejen chodit od rána do večera pracovat za „pár kaček/rupií“). Aby díky těmto svým nápadům, které třeba někteří opravdu uskuteční, spolu s trochou vzdělání mohli žít život za který budou rádi. No, a tak se tu s klukama snažím tak nějak být tím způsobem, jakým je to zrovna potřeba. A děkuji Bohu, že na to nejsem sama.

dobrovolnice Jana (ed. Sadba)

Našel jsem si tady rovnováhu mezi časem stráveným na farmě, workshopem a školou. Ve škole asistuji dva dny v týdnu v 8. třídě s matematikou v předmětu zemědělství a výživy. V tom zemědělství probírají hlavně zahradničení. Jinak jsem na farmě a ve workshopu, kde převážné spravuji rozbité věci. Posledně jsem spravil dvě flexi.

Opravy všeho druhu

Většinou to probíhá tak, že donesou něco rozbitého a zeptají se mě, jestli to spravím. Když se jich zeptám, jak dlouho to nejede a co s tím asi tak je. Občas pár let a takže neví co se s tím stalo. Občas když něco rozdělám tak zjistím, že už se to někdo pokoušel opravit. Ale je tady hodně přátelská atmosféra, a když něco potřebuji sehnat pro opravu tak po nějaké době se to sežene a podaří se mi to opravit. Co vidím pro mě jako nevýhodu a vidím rozdíl oproti tomu na co jsem zvyklý je v tom, že všechno zamykají. Třeba mají zamknutý sklad s nářadím a taky jednotlivě 3 skříně a bednu s nářadím. Takže hlavně ze začátku, když jsem něco potřeboval tak jsem postupně všechno poodemykal a pak to až našel.

V souvislosti s tímto, když mi něco trvá až moc dlouho si vzpomenu na citát, který nám řekli na přípravném kurzu: “Pracuj, jako bys měl žít věčně; žij, jako bys měl zemřít zítra.” sv. Augustin

Dovolená v poušti

Byli jsme na dovolené v poušti. Proč v poušti? Třeba proto, že jsme si chtěli v plné míře užít slunečního svitu. Skoro jako na pláži, jen bez vody. Cestou z Nairobi jsme se zastavili v Marsabitu, v salesiánském středisku, kde jsme strávili den. Mají tady střední školu a farmu. Pro mě byla zajímavá jedna budova s nádržemi na vodu, kde měli 120 m³ vody a pod tím pokoje.

Do Korru pořádným autem

Do Korru jsme přijeli v noci pořádným autem do terénu, protože tam nevede zpevněná cesta a s autem bez 4×4 se tam nedá dostat. Cestou jsme viděli pár žiraf a hyen. V Korru je nejstarší salesiánské středisko ve východní Africe. Mají tady nemocnici, školku a oratoř. Každý den odpoledne jsou tady převážně sportovní hry. Já jsem hrál hlavně volejbal, ale bez slunečních brýlí jsem nemohl skoro hrát. Skoro každý den do centra chodí převážně děti pro pitnou vodu. Protože místní bydlí v chatrčích a vodu do nich vedenou nemají.

První déšť v životě

Je to polopoušť, takže tam občas něco v obdobích dešťů naprší. Ale otec od nás nám říkal, že tam byl na návštěvě zrovna při prvním dešti po 3 letech. Říkal, že bylo zajímavé sledovat malé děti, které měli kolem 3 let vidící první déšť v životě.

Mají tady dvě study. Teď nějakou dobu mají novou 90 m, kde mají dobrou vodu. V té první je trochu slaná voda a ta další je vyschlá. Taky tady nedávno v zahradě začali pěstovat papáju, pomeranče a vinnou révu a já jsem sel mrkev a červenou řepu. Roste to tady extrémně rychle díky teplotě přes den kolem 35 a v noci 23. Kvůli slunci a písku to tady zalévají skoro každý den.