Červen je vždycky výživný měsíc. Vždycky je toho hodně – nejen moje narozeniny (a půlky mých kamarádů), ale i zkouškové ve škole nebo krize v dobrovolnické službě. Ale zkusím to vzít pěkně popořádku (ještěže si každý den píšu deník a každý týden píšeme kroniku, tak mám z čeho čerpat) – a i když píšu popořádku, předem se omlouvám, že to bude asi zmatený „výblitek“ mojí mysli, pokusím se to vzít nějak po měsících, snad vás to potěší a pobaví.

BŘEZEN – během března nás navštívil Regional Superior Fr. Joseph Nguyen Thinh Phuoc, SDB. Pro všechny, kteří se nevyznáte v salesiánské hierarchii (jako my s Annou před příjezdem na PNG), zkrácené vysvětlení. Salesiánská asociace (Salesiáni celého světa) má hlavního Salesiána, nástupce Dona Bosca v Římě – říká se mu Rector Major a nyní je to Španěl, otec Ángel Férnandez Artime. Celý salesiánský svět je rozdělený na několik regionů a každý region má v čele Regional Superior – náš region se jmenuje East Asia & Oceania a tím hlavním je právě otec Joseph. To abyste pochopili, jaká velká salesiánská celebrita nás navštívila. Byl na Papui skoro měsíc a měl podat zprávu o fungování naší provincie (Papua Nová Guinea a Šalamounovy ostrovy). S naší komunitou v Gabutu strávil skoro týden a byla to velká sláva, slavnostně byl přivítán a korunován a nesen na nosítkách/křesle (nemyslete si, že je to nějaký speciální vynález – jednoho dne nám z obýváku v rezidenci zmizelo křeslo a další den se objevilo na dvou tyčích venku a na něm otec Joseph).

Další důležitá věc (skoro tak zásadní, jako byla návštěva Regional Superior), která se stala v březnu, bylo moje nové razítko. Ano, opravdu mám razítko se svým jménem a podpisem. V tu chvíli jsem si připadala hodně dospěle a hodně jako skoro-doktor, jen místo MUDr. tam mám jen Ms.

DUBEN – v dubnu pokračovala postní doba, každý pátek jsme měli křížovou cestu v kostele a připravovali jsme se na Velikonoce. Ty přišly s velkou slávou (a pro Annu i s ledvinovými kameny).

Během dubna jsme taky zvládli 2 výlety – prvně jen s našimi Bosco Haus Boys jsme se vydali na blízkou pláž, běhali, skákali, prostě jsme si užívali svobodu a týdenní zasloužené prázdniny po Term 1 (prvním čtvrtletí). Druhý výlet se konal na Velikonoční pondělí – s velkou slávou a plným autobusem jsme se s celou komunitou, Bosco Haus Boys a salesiánskýma aspirantama vydali na 5 kina Beach. Teda ona se ta pláž asi oficiálně jmenuje jinak, ale cestou na ni nás zastavilo tolik vesničanů, že musíme zaplatit 5 kina (a že ti ostatní jsou podvodníci a máme zaplatit právě jenom jemu), že na tu pláž nevzpomínáme jinak. Zase jsme si užívali moře, skákání ve vlnách, soutěže, kdo vydrží nejdýl pod vodou, a po takovém výkonu taky zasloužené grilované maso a jiné dobroty. S Annou jsme samozřejmě nezanevřely ani na naše české kořeny a tradice – už dva týdny dopředu jsme jim vysvětlily, proč barvíme vajíčka a proč si mají připravit mladé proutky, aby nás mohli vymrskat. V Česku je to všem jasné, ale zkuste si vysvětlovat jakékoli tradice v cizím jazyce – najednou zjistíte, jak hloupě můžou znít. Nicméně se zadařilo, s Annou jsme neuschly a někteří nás dokonce překvapili částí říkanky „Hody hody doprovody“.

Když už jsme vzaly tu inkulturaci z druhého konce (a spíš jsme přinesly českou kulturu, než že bychom tak moc převzaly tu místní), dodržely jsme s Annou také další tradice. Na Zelený čtvrtek jsme uvařily špenát a pily zelené pivo (samozřejmě ne to naše z bylin, ale klasicky obarvené zeleným barvivem), na Velký pátek jsme trpěly (teda hlavně Anna kvůli již zmiňovaným kamenům) a na Bílou sobotu a Neděli zmrtvýchvstání jsme slavily a já se dokonce pustila do pečení mazance. Celé sobotní odpoledne jsem poctivě připravovala těsto, s láskou ho uhnětla a trouba pak upekla. Zní to idylicky, že? Happy end se úplně nekonal, protože než jsme se po sobotní vigilii dostali k nakousnutí mazance my, předběhli nás všude (hlavně v kuchyni) přítomní mravenci. No měli jste vidět moje naštvání. Naštěstí ale druhé pečení v troubě nepřežili a my tak měli mazanec s malou přidanou proteinovou hodnotou ve formě zapečených mravenců.

KVĚTEN – hned ze začátku května tu byl takový „zlý nepěkná věc“. Jak možná víte (anebo nevíte), obyvatelé Papui Nové Guinei jsou tvorové velice temperamentní a pro ránu a ostré slovo nejdou daleko. Jsou taky velice hrdí a ochranářští na svou rodinu. Takže když jeden student další střední školy v Port Moresby napsal útočný status na Facebook, kde hanil naši školu a naše učitele, byl oheň na střeše. Stal se z toho více než dvoutýdenní konflikt, kdy otcové řešili, kdo se kde zase porval a koho mají jít vyzvednout z vězení, a dokonce se kvůli bezpečnostní situaci jeden den zrušila škola. No bylo tu horko ještě víc než normálně. Modlitby ale zabraly a po dvou týdnech konečně všichni přišli k rozumu (a zjistilo se, že když to napsal jeden student, nejspíš se nejedná o názor celé 1000-hlavé školy). Zástupci znepřátelené školy přijeli k nám do areálu, přivezli dary na usmířenou a přednesli omluvnou řeč, všichni slíbili, že v tom dál nebudou pokračovat, podali si ruce, poobjímali se a hned svítilo slunce jasněji.

Další velkou událostí (tedy alespoň v životě každého medika) bylo mé první zašívání živého člověka. Rozumějte, není to potkan ani prasečí kůže, neděje se to v nemocnici, na sále ani v ambulanci a už vůbec ne pod dohledem zkušeného lékaře. Vypadalo to nějak takhle – byl nedělní večer, zrovna začala adorace a já měla na sobě své oblíbené žluté šaty (ano, velice důležitá informace – od té doby jim říkám ‚stitching dress‘). Po úvodní modlitbě za mnou přišel jeden student ze sousedství (říkejme mu třeba Lukáš), jestli umím zašívat. Nejdřív jsem nepochopila otázku, ale vypadalo to, že je to otázka života a smrti, tak jsem se moc nevyptávala a šla si na ošetřovnu pro sterilní rukavice a všechno potřebné na šití (raději pomlčím o tom, že jsem v návalu adrenalinu zapomněla na pinzetu). Mezitím jsem si v hlavě opakovala všechny kroky šití, co do nás už od třeťáku na medině hustí a cestou jsem se dozvěděla, že to žádná krvavá tragédie není. Lukášův bratranec se prý trochu opil (hlavně z home brew – tak zde říkají domácím pálenkám) a snažil se ubránit jejich auto, na které další opilci házeli kameny (další prapodivný zvyk, rozbít všechno, co potkají). Jenomže v tu chvíli neměl úplně jasnou mysl a přišlo mu nejlepší ubránit auto vlastním obličejem, takže si z toho odnesl hluboký šrám na čele a nose. Pacient se nacházel ve vedlejším areálu, za branami školy, takže mi samozřejmě jako ochranka sloužili 2 další Bosco Haus Boys. Když jsem k němu došla, čekala na mě celá široká rodina, aby se asi podívali, jak mi to hezky půjde. No byla jsem zpocená úplně všude, ale snažila jsem se zachovat úsměv na tváři a vypadat, že přesně vím, co dělám – podle mého hesla (a zde se uplatňuje snad ještě víc než v Česku) fake it till you make it. Nebudu popisovat, co přesně jsem dělala (sama si to ani tolik nepamatuju v návalu euforie), jediné, co si dodnes pamatuji, je vděčnost všech okolo a pacientovo přiopilé „thank you nurse and love you“. S tímto pocitem jsem se vrátila za ostatními z komunity a jen sledovala jejich nechápající pohledy, proč zrovna šití kůže jiného člověka mě zanechalo tak nadšenou. No věřím, že mí kamarádi medici (a snad i doktoři) pochopí.

Abyste si nemysleli, že jen chudina Anna trpí různými neduhy, mě v květnu potkala mukokéla, alias ucpaná malá slinná žlázka. Myslím si, že tento pojem bych ani jako medik neznala, kdyby mě něco podobného nepotkalo už před 5 lety. Tehdy to ale nebylo 14 000 km daleko od domova, se zdravotnickým systémem, který mě neustále ujišťuje o tom, že se může ještě hodně zlepšovat. Naštěstí naši Salesiáni znají kde koho, takže jsem byla doporučena do skvělých rukou polské zubařky. Ještě zajímavější je, jak je svět malý – polská zubařka žijící 20 let na Papui (kam se přestěhovala se svým manželem, který zde byl ředitelem místní WHO) má náhodou dceru, která je ve druháku na zubech v Česku. V Brně. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze. Zpět k mé mukokéle – polská zubařka byla velice zručná a po otravném útvaru na mém spodním rtu po půl hodině nebylo ani památky. Poctivě jsem brala antibiotika, ledovala se zvenku mraženou zeleninou a zevnitř litry zmrzliny a za pár dní byla zase v plné síle schopna překonávat nástrahy života na PNG.

Další velkou květnovou (i červnovou) událostí byly INTRAMURALS – jedná se o takové sportovní hry, které ale trvají cca měsíc a půl a jsou zahájeny velkou slávou. Tato velká sláva zahrnovala slavnostní mši a celý dopolední program, kdy si každý ročník i my, učitelé, nachystali field demonstration – takovou choreografii/sestavu na hřišti na hudební remix. No byl to zážitek a já měla to štěstí být společně s bratry Salesiány jednou z porotkyň. Stovky kluků tancujících jako jeden muž, předvádějící všemožné formace. No byl to opravdu zážitek. Jen mě překvapilo (a stále překvapuje), že na to, že se v naší škole tak dbá na disciplínu a studijní výsledky, zabraly nácviky na tento jediný den poměrně dost času. Za mě až moc. Ale zase je pravda, že na tyhle dny se ze střední vzpomíná, ne na ty prosezené hodiny, ani získané informace. Takže to asi svůj účel splnilo. Rozhodně to upevnilo vztahy ve třídách i napříč ročníky a opravdu to vytvořilo ten „family“ pocit.

Tak, dosti bylo, červen si nechám na příště (snad to příště bude dřív než až za další 3 měsíce).

Co se týče našich „rutin“ – každou první neděli jsme oslavili narozeniny daného měsíce našich Bosco Haus Boys (s Annou jsme upekly dort), (skoro) každý týden jsme trávili nedělní odpoledne na oratoři pro děti všech věkových kategorií z okolí a téměř každý den jsem trávila ošetřováním ran a staráním se o zdraví a blaho našich chlapců. Každý večer se taky modlíme růženec a po něm následuje večerní slůvko (good night talk) – nějaká inspirující myšlenka, zhodnocení dne anebo něco podobného (mimochodem ani my jsme toho nebyla ušetřeny a s Annou ho máme na starosti každý pátek, a tak se střídáme po týdnu a doufám vždy, že není řada zrovna na mně).

Tak to by bylo pro dnešní všehochuť vše (ano, očividně už mi dochází slova a nápady), doufám, že jste se aspoň trochu pobavili, nebo se aspoň dozvěděli něco nového.